Seděla v obýváku, v ruce držela rozečtenou knihu, ale pro slzy na písmenka vůbec neviděla. Hlavou jí běžela znovu a znovu včerejší hádka s manželem. Opět na ni křičel, že zase nevařila podle receptu a potom se to nedá "žrát". Odsunul talíř tak prudce, až se jídlo vylilo na ubrus. Mrzelo ji to. Vždyť se tolik snažila. Jenže rajská pořád neměla správnou hustotu, byla pořád hodně řídká. Tak ji zahustila. Jenomže mouka potom byla v omáčce cítit. Teď znovu přemýšlela nad jeho slovy. Vždyť on má vlastně pravdu. Jsem neschopná uvařit základní jídlo. Nejsem k ničemu. Myšlenky stíhaly jedna druhou. Někdy dokonce zvednu hlas i na děti, místo abych jim vysvětlovala co a jak. Nejsem ani dobrá máma. Jenom v práci mi to jde. A doma? Zabloudila ve vzpomínce na dobu před svatbou. Chtěla se vdávat, být svou paní. Mít muže a děti. O praktickém životě toho věděla strašně málo. Rodiče ji drželi stranou běžných starostí. Umetali cestičku životem. Neuměla hospodařit s výplatou. Zpočátku několikrát nevyšla a musela si jít k mámě půjčit. A vařit vlastně taky neuměla, máma ji ke sporáku nepustila, aby náhodou něco nepokazila. Teoreticky zhruba věděla jak na to, ale prakticky to byla pohroma. Znovu ji přemohla lítost. K čemu tady vlastně je? K ničemu! Po druhém porodu neshodila ani deko. S tolika kilama navíc určitě není pro svého muže ani přitažlivá. Kdy naposledy ji řekl nějak něžně? Ani milování už není to co bylo. Položila knížku pokropenou od slz na stolek. Vysmrkala se. Vstala a zamířila do malé místnůstky, kde měla šicí stroj. Otevřela příruční lékárničku a vytáhla plnou krabičku Paralenu. Šla s ní do kuchyně. Udělala si sirup a začala vymačkávat tabletky na linku. Sotva se první dotkla pracovní plochy, zadunělo to jako když spadne velký kámen. Uplakaná žena se zarazila. Když si vezme celé platíčko naráz, zemře. Jenže co její děti? Pochopí to někdy? Jak to zvládnou takhle malí bez maminky? Co jestli si manžel najde nějakou semetriku? Když si vezme život, už nikdy neuvidí, jak děti vyrůstají v dospělé lidi a zakládají své vlastní rodiny. Ne! To ne! Vypila sirup, Paralen vrátila do lékárničky. Rozhodla se bojovat. Zděsila se, co vlastně chtěla provést. Kdyby tak měla vedle sebe někoho, s kým by si mohla popovídat. Komu by své trápení mohla svěřit. Jenže ona se za sebe styděla. V noci téměř nespala a druhý den šla do psychologické a psychiatrické ambulance. Měla strach, aby ji neposlali do blázince, až se jim svěří, že se chtěla zabít. Jenže paní doktorka jí řekla, že takové choutky má dnes vlastně skoro každý člověk... To bylo na ženu trochu silné kafe. Doma se rozhodla, že tam už víckrát nepůjde. To se raděj pokusí být v kuchyni víc šikovnější. Uvědomila si totiž jednu podstatnou věc a to, že život je krásný a stojí za to ho žít. Když už ne pro svého muže, tak zcela jistě pro své děti a taky pro sebe.
Život je jen náhoda,
jednou jsi dole, jednou nahoře,
život plyne jak voda
a smrt je jako moře.
Každý k moři dopluje,
někdo dřív a někdo později,
kdo v životě miluje,
ať neztrácí naději...
Pěkný článek, občas si dej pozor na čárky v souvětí, jinak ale dobré :)
OdpovědětVymazatKdo občas na něco podobného nepomysel, že? Ale pomyslet a vykonat, to je naštěstí u většiny lidí obrovský rozdíl. Dobře napsáno. Semtam nějaká čárka chybí, to je pravda, ale na dojmu z článku se to - aspoň u mně - nijak nepodepsalo.
OdpovědětVymazatCesty poutníka jsou nevyzpytatelné...přestože rajskou umím a výborně, je plno disciplín, kde jsem nula a začátečník...přestože jsem dostala tolikrát přes držku, i já jsem myslela, že to už dál nejde...právě žiju jednu z nejkrásnějších životních etap...vše to stálo za to
OdpovědětVymazatDobře napsáno. Pokud je to z Tvého života, je to hodně smutné. Snad už je Ti dneska mnohem lépe.
OdpovědětVymazat[1]: Děkuji, zkusím to opravit
OdpovědětVymazat[2]: Je dobré mít blízko sebe někoho, komu důvěřujeme, před kým dokážeme odhalit své slabiny, ke komu se dokážeme otevřít. Život nám byl dán. Máme právo si ho sami vzít?
OdpovědětVymazat[3]: No právě, když si život dobrovolně odeberem, připravíme se tak právě o takové nádherné životní etapy, jako je teď ta tvá
OdpovědětVymazat[4]: Může to být moje vlastní zkušenost stejně jako kohokoliv jiného...
OdpovědětVymazatMyslím, že já rajskou neumím jak se správně má dělat a je mi to jedno. O rajskou totiž nejde. Jde o sebevědomí, které je někdy křehké a opravdu platí - stokrát nic umořilo i vola. Ono se to lehce radí a říká, život opravdu není jednoduchý. Myslím, že opravdu platí - hlavně zdraví. Pokud jsme zdraví, překážky se překonávají mnohem snadněji.
OdpovědětVymazatRajskou moc nemusím, ale jen se podivuji proč ti muži jsou tak závislí na vaření své ženy. Správnej chlap umí taky uvařit.
OdpovědětVymazatKaždopádně podle tvé povídky ten chlap je magor a každá žena by měla od něj odejít.
Takhle se nechat rozhodit od chlapa! Ať si uvaří sám. Kvůli chlapovi se cítit, že je člověk k ničemu! Nemá pravdu. I když se jídlo nepovede, co je on, aby dělal scény?
OdpovědětVymazatNo jo, nadarmo se neříká, že láska prochází žaludkem. Vidíš, podobně jsem sepsala příběh na TT i já a jsem ráda, že to nenapadlo jenom mne, myslím tu blbost odejít.
OdpovědětVymazatJak už bylo psáno přede mnou - hodně z nás napadne, co by bylo, kdybych nebyl(a). Ale hned se ta myšlenka odežene právě pro ty důvody, co už jsi popsala. A kolik mladých holek dnes umí vařit? Vše se naučíš až praxí. Potěší mě pochvala, ale místo ní jsou vlastně poděkováním doslova vylízané talíře. Dnes už se tomu musím smát. Naštěstí mě muž umí u plotny zastat, ale spíš umí ty minutky, na klasiku si netroufá. Škoda, že nemůžeme mít všechny ty zkušenosti, když jsme mladí!
OdpovědětVymazatTak si říkám, že jsem vlastně docela ráda za to, že jsem cestičku neměla nikdy umetenou a měla ji zaházenou klacky a kameny .
OdpovědětVymazatAno, život je krásný, jen by někdy nemusel tak zkoušet...
OdpovědětVymazatVzpomínám na své začátky v kuchyni, to byla hrůza. Neuměla jsem nic, ale zvládla jsem to. Můj muž mě ale kolikrát také dost štval, jeho poznámky typu: Je to dobré, ale moje máma tam ještě dává .... Ovšem tak radikální řešení mě nenapadlo. Někdy se toho sejde více a pak stačí málo a člověk je schopen udělat blbost. Hlavně, že všechno dopadlo dobře, děti by si tohle řešení určitě nezasloužily
OdpovědětVymazat[9]: Ono to sebevědomí je opravdu hodně důležité, když není, je to zlé...
OdpovědětVymazat[11]: ...přece pán tvorstva, ne?
OdpovědětVymazat[10]: Někteří muži jsou na prd, v tom máš pravdu...
OdpovědětVymazat[13]: My těma zkušenostma pomaličku dozráváme jako víno, abychom se staly jakostním pozdním výběrem
OdpovědětVymazat[14]: Myslím že platí co nezabije, to tě posílí...
OdpovědětVymazat[15]: Občas mám pocit, že život zkouší, co kdo unese a když zjistí, že unese hodně, ještě mu naloží...
OdpovědětVymazat[16]: Děti potřebují mámu i tátu, vlastně fungující rodinu, jako sůl...
OdpovědětVymazatO rajskou tady předpokládám vůbec nejde. Jde o to, že žena z příběhu nemá sebevědomí. Neváží si sama sebe, což je problém. Když to neumí, jak může stejnou věc čekat od druhých? Život je někdy těžký a razantní řešení se zdají snadná, ale není to tak. Doufám, že už je jí lépe.
OdpovědětVymazat[24]: Pokud vedle sebe nemá člověka, který by jí dokázal zvednout sebevědomí, bude ji manžel stále víc zadupávat. Dnes už je na tom podstatně líp...
OdpovědětVymazat