Jedeme domů

Sotva jsem se ve středu ráno probudila, dostal ode mě manžel sprda. Hrál si na tabletu a vybíjel ho. Před námi byla dlouhá cesta domů a tablet se stal jediným navigárotem. Neměli jsme totiž žádnou dálniční známku, na co taky? Bylo by to příliš jednoduché a tím pádem i málo akční. S navigací na tabletu nabitým jen na 70% jsme se tedy vydali vstříc cestovnímu dobrodružství. Než se navigace spustila, stihli jsme vyjet kus za Siofok, hladina adrenaline se začala zvyšovat. Pak to vcelku šlo. Manželovi se nechtělo moc přerušovat jízdu. Každičká zastávka byla mnou tvrdě vybojovaná. Holt pít je potřeba i když WC se pak stává nezbytností. Maďarskými hranicemi jsme projeli zcela bez problémů. Uprchlíci sem ještě nedorazili a policajti šli asi na oběd...Naštěstí!

Vidina Bratislavy a s ní i oběda se blížila se stejnou rychlostí s jakou se tablet vybíjel...

Foceno přes čelní sklo.

Most Apollo, Bratislava, Staré Město

Je to moc hezký most.

V hledáčku mám Bratislavský Slavín.

Jedinečný vojenský kostel s obrovským hřbitovem,

místem posledního odpočinku vojáků padlých

ve II.světové válce.

Kromě jednotlivých je zde i 6 masových hrobů...

Fotit Slavín a přitom sledovat navigaci,

která se rozhodla stávkovat,

to chtělo odvahu...

Projeli jsme bez problémů...

Ulovila jsem TV věž na Kamzíku nad Bratislavou.

Už máme zelenou,

pá pá Kamzíku...

Manžel chtěl na oběd do nákupního centra Na Borech. Marně jsem mu vysvětlovala, že cestou na Balaton jsme se v něm ocitli vlastně omylem. Prý přenastav navigaci. Jenže to by musel někde zastavit. Pán tvorstva jel hrdě dál. Odbočku na dvouproudovém kruháči úspěšně minul, no a my byli bez oběda. Ještě že jsem měla na cestu Be-Be sušenky...Tablet se držel až na hranice s Českem. Pak klekl úplně. Hladová jsem spolkla jízlivé no vidíš... Kdo by si myslel, že z Hodonína lehce trefíme, ten se spletl na celé čáře. Myslím, že okolí tohoto města už vcelku dost dobře znám...po naší okružní jízdě :-) Do Prostějova jsme dorazili po třetí hodině odpolední. Čas jízdy tedy vcelku slušný. Vyjeli jsme krátce po osmé ráno. Mělo to jednu malou chybku. Hlady jsem švidrala. Když muž zastavil před restaurací a předal mi klíče od vozu, málem jsem ho jimi umlátila. Znamenalo to, já jsem své odvedl, dám si pivo, do garáže jedeš ty. Naštěstí mě osvítilo a já se rychlostí blesku ovládla. S úsměvem na rtech jsem vkráčela do restaurace. Dala jsem si rajskou s masovýma kuličkama, ale nedojedla ji. Scvrklý žaludek se odmítal roztáhnout. Po dobrém jídle jsem nabrala sílu, upravilo se mi vidění a s elegancí hned napoprve vjela do úzké garáže...

Klukům jsme dovezli trička,

babičce papriku.

Jsem opravdu zvědavá, kdy ti dva konečně přijedou domů...

Starší maká i o víkendu, aby měl prachy a prodloužili mu smlouvu

a mladší zase jezdí na vojenská cvičení...

Jsme spolu sice v kontaktu, jenže znáte to,

kvočna chce mít svá kuřátka občas u sebe...

Vybrala jsem si růžové víno.

Na zeleném pozadí se tváří jako bílé, ale barvu mělo krásně růžovou.

Výběr se mi ted moc nepodařil, bylo malinko perlivé a to já zrovna nemusím.

P.S.: Manželovi přišlo poštou placení povinného ručení na auto. Při té příležitosti zjistil, že jaksi nemáme technickou. Když jsem mladšímu synovi chystala velký techničák na jeho technickou, ptala jsem se, jestli my to máme v pořádku. Bylo mi řečeno nestarej se, snad vím, co mám a co nemám...Takže jsem nechala změřit emise a jela na technickou. Při pomyšlení, že by nás stavěla Slovenská polícia nebo nedej Bože maďarská policia je ještě dnes mírně řečeno nevolno. A pak nestarej se....

To byly úplně poslední fotky z naší báječné nevšední dovolené.

Bude na co vzpomínat.... :-)