Maďarsko v neděli.

A je tu nedělě, druhý den naší mini zahraniční dovolené.

Potřebovali jsme zaplatit pobyt v apartmánu Bella. To znamenalo najít buď směnárnu nebo hotel a v něm směnárnu. Jelikož manžel měl vybranou hotovost, bankomat zůstal až jako nejposlednější možnost. Takže jsem nastartovala v tabletu navigaci pro pěší lid směrem na Tesco, kde směnárna měla být. V Siofoku jsou Tesca dvě. První bylo zavřené. Ke druhému to bylo jen něco kolem dvou km. Nedaleko cíle se navigace tak trochu zbláznila: "Na kruhovém objezdu použijte třetí výjezd." Jenže my jsme stále šli pěšky, ne autem. Bokem kruháče byl krásný chodník, tak jsme se vydali po něm a došli až k obchodu.

Ale kruháč to byl hezký.

U Tesca mi něco nesedělo. Nebylo tu ani jedno auto. Oni totiž v Maďarsku ctí neděli. Samozřejmě měli zavřeno. První, co mě napadlo byl slogan jednoho našeho supermarketu: Tady je svět ještě v pořádku. Cestou zpět do středu Siofoku jsme se zastavili v "Mekáči". Říct si o naši svačinku bylo docela obtížné. Na velkém panelu sice všechno krásně svítilo i s cenou, ale popis měli jen v dolní části obrázku a ještě úplně všeho dohromady a samozřejmě v maďarštině. Před náma si objednávali dva fešní Slováci velmi dobře mluvící maďarsky. Stačilo je poprosit. Jenže já se styděla. Díky několika světovým jazykům jsem si vychutnala vinikající jogurtový nápoj a muž svoji coca colu. Ještě že systém placení kartou je všude stejný.

Na cestě k hotelům v nihž by mohla být směnárna jsme prošli kolem této hospůdky.

Na čepu měli Staropramen.

Zaujatá lampičkou jsem ji nakonec vyfotila, stejně jako později ostatní.

Samozřejmě, že v hotelech nám peníze taky nesměnili.

Nezbylo než hledat směnárny, pokud ovšem některé mají otevřeno i v něděli.

Naše šance zaplatit se smrskla na minimum.

Tuhle nádhernou rozhlednu zde mají na náměstí. Nahoru jede výtah.

Před ní stojí její zmenšenina.

Vedle ní je zajímavý památník k založení města.

A to je on, zvláštní, ale krásný památník.

Kapitán stojící u kormidla okouzlil nejen mě.

Fotilo se kolem i v něm o sto šest.

Sloupy jsou popsamé maďarským a anglickým textem.

Blížilo se poledne a s ním i hlad. Naobědvali jsme se v italské restauraci kousek od rozhledny. Opět při mě stáli všichni svatí, když jsem si říkala o heslo na wifi. Tentokrát jsem čtyřmístné číslo pochytila hned napoprvé. Nevěděla jsem totiž, co znamená v přílohách k jídlu označení French fries. Manželovi grilovaný losos s hranolkami moc chutnal. Já si dala pizzu. Obrovká porce si přímo říkala o zabalení s sebou, to bych si ale musela umět říct. Takže polední pauza se nám maličko protáhla. Ostatně jíst se přece má pomalu a s rozvahou.

Odpočinutí a nanajezení jsme se vydali dál prozkoumávat okolí náměstí. Došli jsme na konec jedné z uliček paprskovitě vycházející z jeho středu. Na rohu byl stánek se suvenýry. Jeden z nich mě rozesmál. Představte si čepek od sklenice piva zvětšený tak na 8-10 cm v průměru a na něm legrační výjevy socialismu - třeba soudruha Brežněva líbajícího se jiným státníkem. Smáli jsme se tak, že se po nás prodávající muž nehezky díval. Jen pár kroků vedle vykukovala úzká, barevně vyvedená kukaň. Na zemi před ní stála cedule s kurzy měn. Ona to byla směnárna. Jak vyšlo večer najevo, jediná v neděli otevřená v celém Siofoku. Po výměně našich korun za HUFíky (forinty), jsme se vydali dál. Zcela náhodou jsme narazili na nadchod. V hlavě mi to začalo cvakat, to jak informace zapadaly jedna do druhé. Najednou jsem porozuměla informaci naší "bytné". Ona se nám totiž snažila popsat, kde najdeme směnárnu. Slovíčka overpass, bridge, a fev step behind Bella dostala ve vteřině ten správný význam. Prochodili jsme téměř celý Siofok, abychom zjistili, že směnárna je pár desítek metrů za apartmánem. Stačilo ho obejít, přejít most a projít uličkou s dárkovým zbožím.

K večeru jsem si mohla konečně vyfotit tuhle krásku.

Předešlý den už nebylo dost světla.

Co natom, že je na suchu. Stojí si cestou na pláž, takže se přímo nabízí ke zvěčnění.

Má jen jednu malinkou chybičku, restaurace uvnitř už má v září po sezóně.

Tahle pláž je asi 300 metrů od našeho apartmánu.

Je celá vykachličkovaná.

Balaton je opravdu hodně velké jezero, říkají mu také Maďarské moře.

Na délku má 78 km, v nejširší části má 12 km.

V podvečer se na něm houfovaly kačky.

Přilétaly, trošku si zaplavaly a zase odlétaly na jinou část vodní plochy.

Sedla jsem si na lavičku, hleděla do dáli

a nechala myšlenky volně plynout.

Líbilo se mi, že je tu v neděli zavřeno, vrátilo mě to do dětství.

Neděle bývala sváteční den. Bylo to takové normální.

Ne jako u dnes nás, kdy je otevřeno i nonstop, podle mě naprosto zbytečně...

Kousek ode mně se objevila jedna krásná labuť.

Nejdřív jsem ji jen pozorovala.

Plaval si sem a tam, chvilkama se něčím živila, chvilkama si jen tak čechrala peří.

Stála jsem na břehu jako solný sloup a pokoušela se tu nádheru zachytit na fotce.

Nejsem žádný skvělý fotograf, jsem jen fascinovaná jednou úchvatnou labutí.

Není to perfektně zakončený den, stát sama na břehu obrovského šedomorého jezera

pouze v přítomností ladné bílé labutě?

Proč sama?

Protože manžel při mezizastávce na kávě v apartmánu usnul,

napsala jsem mu, kde si mě má cestou na večeři vyzvednout,

vzala si tablet, foťák a mobil a vydala se k vodě...