Prázdná slova

Jsem zklamaná. Hodně zklamaná.

Když ten muž onemocněl, jeho syn měl plnou pusu hodně silných slov. Jak společně všechno zvládnou, jak se budou o tátu, potažmo o mámu starat. Jejich rodinné vztahy jsou moc hezké. Když mi je sem tam líčil, bylo z toho cítit pospolitost a vzájemnou lásku. Na společných službách jsem se mu pokoušela nalít životadárnou naději do žil. Bohužel jako zdravotník dopředu věděl, že už tehdy bylo pro jeho tátu příliš pozdě. Byl z toho úplně vedle. Chodil posmutnělý a nad vodou ho držela jen jeho zamilovaná slečna. Léčba jeho táty se rozběhla. Reagoval na ni podobně jako můj muž. Stal se z něj morous. Pokusila jsem se mladému muži objasnit, co se v utrápené duši jeho otce nejspíš odehrává. Jaké to pro něj musí být těžké, když nevidí žádný pokrok v léčbě. Že se zlobí na celý svět, proč zrovna on? Že to celé vnímá jako velkou nespravedlnost. Že přes úsilí a snahu celé rodiny si ten největší boj, smíření se s nemocí, musí vybojovat uvnitř sebe sám. Teprve potom, až ji přijme, může se postavit na zadní a vyhlásit jí válku. Musí se stát silný uvnitř, aby mohl bojovat. Oni, jako rodina, jsou jeho oporou. Pokud ji za sebeou bude cítit, postaví se nemoci. Pokud ne, vzdá to.

Měla jsem pocit, že mladík tohle všechno chápe. Chvilkama bylo "vidět" jak v hlavě vyhodnocuje informace a skládá je do puzzlí. Vozil tátu na vyšetření, odběry, ozařování, aby nemusel jezdit sanitkou. Využil každou možnost být s ním. Jenže nemoc pokračovala šíleným tempem. Když došlo na lámání chleba, slova se rozplynula a skutek utek.

Táta byl propuštěn z onkologie s tím, že víc se nedá dělat. Nastavili mu léky od bolesti a propustili domů. To muže zlomilo. Netušil, že nejede domů, ale k další hospitalizaci a ta bude směřovat k další...

Byl slabý, chůzi nezvládal, nešťastný z rodinného rozhodnutí. Vzdal to. Syn to vzdal taky. Co je umírajícímu otci platné, že má suprovou péči rodiny pár hodin denně, když jinak je sám v teskném nemocničním prostředí. Personál se může přetrhnout, ale rodinu nahradit neumí. Kam zmizela ta silná, empatická slova o pospolitosti a soudržnosti? Rozplynula se s prvním opravdu velkým problémem?

Neodsuzuji syna zdravotníka. Jen jsem jeho chováním zklamaná. To on si bude jednou vyčítat, že nechal otce zemřít osamoceného mezi cizími lidmi. Až pochopí, že za něj udělal špatné rozhodnutí, bude už pozdě. Je mi nesmírně líto muže, který je na konci života sám. Nebylo mu dopřáno poslední dny dožít mezi svými. Nejspíš se těšil, až znovu ucítí vůni domova, zatím je jeho pokoj plný nemocničních pachů.

Je to stigma dnešní moderní doby. Přesto, že roste počet hopiců - zařízení umožňujících důstojné dožití těžce nemocných ve splečnosti svých rodin, umírají v nemocnicích. To je velice smutné...