Doba, kdy se mi hlavou honila myšlenka Co jsi zač? je naštěstí pryč. Prožívala jsem ten čas dost intenzivně. V 18 letech jsem ze zdravotní dokumentace zjistila, že mě adoptovali. Rodiče se k mé identitě neradi, a když už, tak velice neochotně vyjadřovali. Čas běžel, starosti s prvním dítětem, mámina nemoc, druhý prcek, puberta našich miláčků, tátovo úmrtí...Neměla jsem prostor myslet na sebe. Jenže pak se všechno zpomalilo. Kluci dospěli, osamostatnili se. Hlavou se mi honily chmury, kdo vlastně jsem? Sourozence nemám. Rodinu, která by o mém původu mohla něco vědět, se nedařilo kontaktovat. Nejjednodušší způsob, jak o sobě něco zjistit byl zajet do místa narození a prohlédnout si matriku. Svěřila jsem se manželovi, švagrové, ale oni neslyšeli, vlastně nechtěli slyšet. Prý abych nepřinesla nějakou pohromu. Nechtěla jsem kontaktovat biorodiče, chtěla jsem jen nahlédnout do matriky ve městě, kde jsem se narodila. Stáli při mě pouze tři lidé, nejlepší kamarád, nej kamarádka a spolupracovnice, dnes vlastně kamarádka. Oni pochopili, jak moc je pro mě důležité znát svou identitu. Pochopili, že si nepřeju dát šanci bio rodičům. Proč taky. Moji rodiče mě milovali, dávali mi pocit bezpečí a jistoty. A já milovala je. Ale člověk potřebuje vědět, kdo vlastně je. Trvalo to ještě nějaký čas, než jsem se se svou staronovou identitou sžila a přestala se užírat. Díky vám, blogovým přátelům, jsem si maličko pozvedla sebevědomí. Vaše podpora i záporné komentáře mi pomohly mnoho pochopit. Děkuji.
Jsem snědá, biologicky romka, no a co? Vychovala jsem dva syny, kteří stojí na vlastních nohách. Pracuji jako zdravotní sestra, dodělala jsem si vysokou. Abych pochopila některé spojitosti, svou bakalářskou práci jsem věnovala romským tradicím ve spojitosti k ošetřovatelství. Možná ještě tak úplně neznám všechna svá já, ale kdo může říct, že se dokonale zná? Mohu jen předpokládat, co bych udělala, jak bych se zachovala. Žiju tak, abych se nemusela bát ohlédnout se zpět. Aby se nemuseli kluci stydět za nic, co jsem udělala. Abych se mohla usmát nad včerejškem, radovat se z dneška a těšit se na zítřek.
Moc hezky jsi vyjádřila své pocity a já tě plně chápu, proč jsi šla do minulosti. Určitě bych to udělala také, vlastně já jsem pátrala v matrikách asi rok a dostala jsem se asi k roku 1800. Člověk tam získá mnohdy informace, které nečekal. V tvém případě je to něco jiného. Je fajn, že už jako dospělá žena a myšlenkově zralá, to tak chápeš a bereš. Pravým rodičem je ten, kdo se o dítě postaral, dal mu péči, lásku a vzdělání. V životě jsi dosáhla tam, kam mnozí nedosáhnou a já si myslím, že zásluhu na tom mají právě tvoji rodiče. Možná jsi někdy přemýšlela, kde bys byla, jak bys žila v případě, že bys vyrůstala u biologických rodičů. Vážím si na tobě tvé snahy něčeho dosáhnout a také upřímnosti, s jakou nám svůj příběh podáváš. Našla jsi své místo ve společnosti a teď to nemyslím jako frázi. Přeji ti v dalším životě jen to dobré.
OdpovědětVymazat[1]: Milá Haničko, děkuji, moc. Vlastně jsi to moc hezky shrnula
OdpovědětVymazatHlavní je, že jsi v životě dosáhla mnoha úspěchů. Původ není důležitý.
OdpovědětVymazatRenatko, moc hezky jsi to napsala. Nejdůležitější je, jak se cítíš dnes. A věřím, že dobře, že jsi na sebe pyšná, co vše jsi v životě dokázala.
OdpovědětVymazat[3]: Dnes už to vím, že se nepočítá kdo jsi, ale jsi udělal. A to je dobře
OdpovědětVymazatRenatko, měla jsem to štěstí, poznat tě osobně. Jsi krásný člověk a to nemyslím jen fyzicky, ale i duševně. Nejspíš bys nedošla tak daleko, kdyby tě nevychovávali právě ti dva lidé, ke kterým jsi tak přilnula. Nebylo to nejspíš těžké, protože i to jistě byli lidé se srdcem na dlani, protože mnoho lidí by mělo problém s osvojením si romského dítěte. Tvoji synové na tebe můžou být pyšní. Dokázala jsi ujít kus cesty jako slušný a spořádaný člověk, který má svému okolí co předávat a já jsem ráda a moc si toho vážím, že patřím do okruhu tvých známých.
OdpovědětVymazat[4]: Cítím se dobře. Je mi jako by se mi otevřely další dveře a já pomaličku zkoumala, co krasy je za nima...
OdpovědětVymazatZaráží mě, že tě odrazoval i manžel....
OdpovědětVymazatRenátko, krásně ses tady vyznala, my víme, že jsi moc hodná, šikovná, pracovitá, milující - a tak smutně dodávám jen víc takových Romů jako ty! To by bylo hned líp a všem!
OdpovědětVymazatMěla jsi štěstí když jsi padla na dobré lidi, když ti osud rozdal tak špatné karty... jinak by se asi tvůj život docela jinak odvíjel kdybys zůstala u biomatky. Jak se říká, konec dobrý všechno dobré.
OdpovědětVymazatMoc krásně a upřímně napsané. Začátek života jsi neměla vůbec jednoduchý, ale adoptivní rodiče tě dobře vychovali, dali ti lásku a ty jsi příležitost chytla za pačesy. Určitě se nemáš za co stydět a tvoji synové jsou na tebe jistě pyšní
OdpovědětVymazatMoc hezky jsi to napsala alespoň můžeš svůj život prožívat v klidu Měj se moc hezky
OdpovědětVymazat[7]: Jitulko, děkuji za hřejivá slova. Moc si jich vážím. Taky jsem moc ráda, že jsme se potkaly a doufám, že ještě potkáme
OdpovědětVymazat[8]: On vůbec nepochopil o co mi šlo. Hádám, že to pořád nechápe. Já se ale nevzdala a zařídila se po svém, což mu moc nebylo po chuti. Nezazlívám mu to.
OdpovědětVymazat[9]:Milá Ježurko, tvoje slova mi vehnala slzy do očí, děkuji
OdpovědětVymazat[10]: Ano, měla jsem velké štěstí. Rodiče mi dali lásku a já se ji snažila předat svým dětem. Nadělala jsem při tom asi milion výchovných chyb, ale tak už to v životě chodí...
OdpovědětVymazatSice nechápu,proč ses v té minulosti tak šťourala,ale budiž.Mně by nezajímalo,kdo byli ti,co mě odvrhli a nezajímali se o mně,tak proč bych se o ně měla zajímat já?Myslím,že je důležité jaká jsi teď,co jsi dokázala a jak se chováš k lidem.Nezáleží na tom,že jsi Romka,znám mnoho lidí,co jsou Romové a jsou to skvělí a slušní lidé,mnohdy se chovají líp než mnozí ostatní.Takže asi tak:)
OdpovědětVymazat[11]: Děkuji za milá slova, taky doufám, že se nikdy nebudou muset stydět
OdpovědětVymazat[12]: Neboj, ono se vždycky nějaké to vzrůšo najde. Třeba moje slzavé údolí při čtení synovy sms, že domů se dostane, když to dobře půjde 31.12. během dne...
OdpovědětVymazat[16]: Tak si skus představit, že jsi snědá, vychovaná bílými rodiči. Nechtěla bys vědět kde je zakopaný pes? Já potřebovala vědět kdo jsem, nešlo o biorodiče, ale zcela sobecky o mě. Vím, že důležité jsou skutky, ale stejně důležité být v klidu a pohodě a to já tehdy rozhodně nebyla
OdpovědětVymazat[16]:Nedá mi to, abych nereagovala. Já nejsem Romka a také jsem se v minulosti šťourala, to je totiž normální a kdybys navštívila archívy, žasla bys, kolik lidí tam je a "šťourají se". A v případě Renaty je ten důvod ještě pádnější. Třeba časem, až dozraješ, také změníš názor. K tomu se prostě musí dospět. Takže asi tak.
OdpovědětVymazatSouhlasím s Intuicí (4). A dodávám, že za člověka mluví jeho život a jeho činy. Není důležité, jestli jsi Romka (jak o sobě říkají samy Romky - správně cikánsky CINKA). Já jsem zčásti židovka. No a co? Ale narozdíl od Tebe vím, co prožívala rodina například za války... Možná by to člověk raději nevěděl. Docela to bolí a přitom všichni přežili.
OdpovědětVymazatMelissa je v poslední době nějaká ostrá
I já jsem pátrala po svých předcích a důvodem bylo jen to, že otec měl v rodném listě napsáno, otec neznámý. Bratr je o devatenáct let starší než já a pamatoval si ještě babičku, která byla tajemná jako hrad v Karpatech a s tím, kdo mého otce splodil se nikdy nechlubila. Můžu se jen dohadovat a tuto část svého rodu nemám zmapovanou i když tuším co v tom bylo. Nedivím se, že Renatka chtěla vědět víc.
OdpovědětVymazat[22]: Já to prostě musela udělat a pak se s tím popasovat
OdpovědětVymazat[23]: Budu se do minulosti vracet znovu, tentokrát to bude mámina větev. Chci a musím. Chci, abych mohla dát opravit nápisy na hrobě. Musím, protože mám problém v vlastnictvím zahrady na domečku-platím, ale není moje, je nějakého muže...
OdpovědětVymazatJe úplně jedno, jaký máš původ. Jsi totiž naprosto báječný člověk!
OdpovědětVymazatI já tě počítám mezi své přátele i když momentálně nemám síly přátelské vztahy nějak moc udržovat. Dokud ses to tom nezmínila tak mě vůbec nenapadlo, že bys mohla být Romka. Viděla jsem tvoji fotku, setkaly jsme se párkrát i osobně a ano jsi trošku tmavší, ale nechováš se jako "typická" Romka. Takových jako ty je na světě víc a spousta lidí si podobně jako já vůbec neuvědomuje jejich původ a vlastně ho ani neřeší.Chápu tvé důvody, že jsi chtěla vědět víc. Snad každý občas hledá odpověď na otázku "Kdo vlastně jsem?" a to bez rozdílu jestli je adoptovaný nebo vlastní. I já mám spoustu otázek, které mi vrtají hlavou, ovšem najít odpovědi není tak snadné jako v případě adopce. A tak postupně ze střípků vlastních vzpomínek, náznaků a v afektu vyřčených vět skládám mozaiku. A trošku se děsím toho, kam mě to vlastně vede.Vyrůstat ve vlastní nebo adoptivní rodině není ani žádné štěstí ani neštěstí. Prostě jsme si v na počátku života každý vytáhl nějaký los a díky němu jsme dnes takoví jací jsme. To, co se stalo už nezměníme a každý se s tím nějak musíme vyrovnat a naučit žít.
OdpovědětVymazat[26]: Jani, musím hooodně rychle mrkat
OdpovědětVymazat[27]: Moc si cením toho, že mě řadíš mezi své přátele Život je jen náhoda - jak zpívá klasik. Nezbývá než se snažit aby těch chvilek dole bylo co nejméně a těch hodin nahoře co nejvíc
OdpovědětVymazatNejsi typická Romka. Takových Romů moc neznám. Dokázala jsi strašně moc. Můžeš na sebe být právem hrdá. Tvoje inteligence, píle, úsilí... Důležité je, co je v Tobě.
OdpovědětVymazatRenatko, kdybych neměla sama taky kamarádku, co byla od narození adoptovaná, asi bych taky nepochopila tak přesně pocity člověka, který zjistil, že je adoptovaný. Kamarádka mi musela několikrát vysvětlovat, co se jí všechno v hlavě odehrává, než jsem pochopila. Dřív jsem nechápala, co řeší.
OdpovědětVymazatMoc hezký článek!
No jo, Renatka je prostě šikulka.
OdpovědětVymazat[30]: Děkuji za podporu, moc si jí vážím
OdpovědětVymazat[31]: Přesně jak jsi to napsala, někteří moji blízcí prostě nechápali, co a proč řeším. Naštěstí ne všichni
OdpovědětVymazat[32]:
OdpovědětVymazat