Součástí muzea v Jindřichově Hradci je také síň Emy Destinnové, vlastním jménem Emílie Pavlíny Věnceslavy Kittlové. Tato nejvýznamnější česká operní pěvkyně se narodila 26. 2. 1878 v Praze. Národní divadlo ji neangažovalo, proto svoji kariéru zahájila v berlínské Dvorní opeře. Zpívala například v operách Bludný Holanďan, v německé premiéře Dalibora od Bedřicha Smetany nebo v Salome od Richarda Strausse. Během 10 let let zde vystoupila v 50 rolích a stala se primadonou berlínské opery. Od roku 1905 působila také v londýnské Královské opeře Covent Garden. Vrchol své hvězdné kariéry prožila ve světoznámé newyourské Metropolitní opeře. Tady spolu s fenomenálním Enrico Carusem vytvořila v letech 1908 - 1916 nezapomenutelnou pěveckou dvojici. Svoji kariéru ukončila roku 1928 posledním koncertem v Lodýně. Zemřela 28.1.1930. Je pochována na hřbitově slavných, v Praze na Vyšehradě.
Dominantou první, ze dvou místností, věnovaných operní pěvkyni je sloup
polepený plakáty zvoucími na její koncerty.
Hned za sloupem je krásný klavír s partiturou
A ještě jeden klavír s notovým zápisem.
Vedle něj stojí nádherný psací stůl.
Tyto noty nám byly promítnuty na plátno
u vstupu do druhé místnosti.
Postupně se jich tam vystřídalo víc.
Pod nimi jsme měli možnost
poslechnout si něco ze životopisu Emy Destinnové.
Druhá místnost nabídla pohled do soukromí operní divy.
Velmi ráda rybařila, ale mě z čistě ženských důvodů zaujala
překrásně zdobená manikůra.
Jen tak jsem stála, poslouchala na panelu Eminy nejslavnější operní árie
a vůbec se mi nechtělo pokračovat v prohlídce...
Cestou zpět do první místnosti jsem si dlouze prohlížela stařičká elpíčka.
Tahle LP deska nese záznam duetu s Enrico Carusem
Sento una forza.
Klikněte na fotku a můžete se zaposlouchat...
To nejlepší na konec, Ema zpívá hymnu .
Opět stačí kliknout na fotku a můžete se zaposlouchat.
Dost dobře jsem nerozumněla slovům druhé sloky.
Vzala jsem si na pomoc strýčka gůgla:
Obrázek jsem vygooglila zde.
Když na něj kliknete, otevře se vám záznam filmu Fidlovačka.
Z něj vzešla naše krásná státní hymna.
Příště vás zvu na prohlídku muzejní expozice
Jihočeské betlémy
Tímto článkem a tématem jsi mi po ránu udělala fakt radost. Moc hezky jsi to zpracovala a doplnila fotkami i hudbou. ED je příkladem českého talentu, který se musel nejdříve prosadit v cizině a pak ho přijala česká společnost. U nás to není neobvyklé v mnoha oborech. I když tehdy byly složité poměry a ED měla dost značné problémy v době, kdy vznikala naše republika. Proto hymna v jejím podání byla chápána jako vlastenecká záležitost...
OdpovědětVymazatKrásné zastavení u Emy Destinové. My si talentů vzešlých z domácího prostředí neumíme vážit. Buď nám musí dát příklad cizina a nebo začneme takovou osobnost uznávat až po smrti. Jsme nějací divní.
OdpovědětVymazatVelmi zajímavé! Tak rybařila, to by mne nenapadlo. Manikůra je krásná.
OdpovědětVymazatKrásná výstava, hlavně ten klavír s obrácenými barvičkami kláves, to je něco!
OdpovědětVymazatParádní výstava:)
OdpovědětVymazat[1]: Jsem moc ráda za tvoji radost Hani E.D. byla vlastně v Národním Divadle přijatá až při třetím pokusu. To je vážně ostuda....
OdpovědětVymazat[2]: Jsme s prominutím hloupí. Pro samo prospěchářství nevidíme prostou krásu...
OdpovědětVymazat[3]: Rybařila. Klid a pohoda vyvažovala bohatý společenský život.
OdpovědětVymazat[4]: To byl hlavní důvod, proč jsem ho prostě musela zvěčnit
OdpovědětVymazat[5]: Líbila se mi, jen škoda, že jsme neslyšeli árii Mařenky z Prodané nevěsty v podání E.D. Trvalo by hodně dlouho, než by na ni přišla řada...
OdpovědětVymazat[7]:Napsala jsem podobný komentář jako Jitka. V podstatě je to hloupost, ale o co horší, to je naše česká povaha. Bohužel, tohle už kolikrát prověřila historie, to se netýká jen ED. Vezměme si třeba Jaroslava Seiferta. Ten byl u nás prostě - básník. Najednou dostal Nobelovu cenu a ejhle! Naši se probudili a už změnili názor, jakého náme umělce. Ale i dnes máme dost šikovných a talentovaných lidí, žijících, tvořících, sportujících... A buď ze závisti se o ně často otírá bulvár, zveřejní se fotografie, která by dotyčného spíš diskreditovala. Na to musí být ovšem žaludek.
OdpovědětVymazatZákladka, kam chodil syn, se jmenovala Emy Destinové. Ale takové památky tam na ní neměli
OdpovědětVymazat[12]: To je škoda, je fajn, když děti vědí o významných osobnostech našich dějin
OdpovědětVymazat