Lidský cenník

Život je dar.

Cena lidského života nejde vyčíslit.

Koruny na konci řádku jsou pouze vyjádřením názornosti.

Dítě, student................................................................................1 000 000 000 Kč

Mladý člověk, pracující, v produktivním věku...................................... 100 000 000 Kč

Starší člověk, důchodce.................................................................... 50 000 000 Kč

Člověk romské národnosti ..................................................................10 000 000 Kč

Bezdomovec..................................................................... .................1 000 000 Kč

Přijde vám to jako bezcitné ohodnocení? Ale tohle je způsob, jak někdy společnost dokáže ocenit člověka.

Nejcennější je život dítěte. O tom v naprosté většině případů určitě není sporu. O jeho bytí na tomhle světě se bojuje do posledního dechu. Ovšem pokud se nejedná o dlouhodobě chronicky nevyléčitelně nemocné dítě, vyžadující speciální léčbu a péči. To pak cena jeho života pomaličku a nenápadně klesá. Proč do něj investoval statisíce, když stejně zemře.

Mladý člověk v produktivním věku se pro naši společnost stal velmi cennou položkou. Je jako drahý stroj. Když se pokazí, je třeba jej opravit a on nám bude sloužit ještě spoustu let. Není třeba šetřit na výdajích, však on to svojí prací stonásobně vrátí. Jen aby se dožil důchodového věku.

Důchodce by si zasloužil, aby mu společnost vrátila to, co on dal jí. Celý život pracoval. Vychoval děti, z nihž se stala čerstvá pracovní síla. Životní partner zemřel, děti chodí do práce a on potřebuje celodenní péči. Jenže ouha, je příliš drahá a důchod příliš nízký.

Člověk romské národnosti stojí naši společnost obvykle spoustu sociálních dávek. Společnost je velmi často barvoslepá. Stačí mít snědou barvu kůže a všechno je všem bohužel jasné. Cena lidského života náhle klesá. Co na tom, že je to slušný člověk, pracující, bezkonfliktní. Výjimka potvrzuje pravidlo.

Život člověka bez domova je na tom cenově nejhůř. Společnost se na něj dívá většinou spatra. Pokud jej vidíme s PET lahví vína v ruce a cigaretou v puse, není se čemu divit. Jenže i tohle jsou lidé. Pravda je, že někteří se na ulici dostali z vlastního přičinění. Ale v dnešní době stačí málo a bezdomovcem se může stát v podstatě kdokoliv. Na to by nikdo z nás neměl zapomínat.

Společenské třídy byly, jsou a budou a to je svým způsobem smutné. Každý chce, aby o něj bylo dobře postaráno. Jenže kvalita není zadarmo. Jsou lidé, kteří si mohou dovolit doléčit své neduhy v různých sanatoriích a lázních. Jsou i tací, a není jich málo, kteří na to nemají. No a pak jsou tací, kteří by si péči ve specializovaných ústavech zasloužili, jenže ona ta péče je příliš drahá a výsledek nejistý. Tak proč ji poskytovat člověku, který stejně zůstane v invalidním důchodu. Výdaje pojišťovny by byly příliš vysoké a nerentabilní.

Reklama na poskytovanou péči vyzvedává, že to, co je jinde nadstandart, zde se stává samozřejmostí. Jenže jak může malý počet personálu splnit pacientovi, co mu na očích vidí? Přidat velice potřebný pomocný personál? A kdo ho zaplatí? Podle tabulek je na určitý počet lůžek určitý počet personálu. Tak ať se snaží.

V honbě za výdělkem se zapomíná na člověka jako takového.

Nejde všechno převádět na peníze.

A cenu lidské bytosti už vůbec ne!