Slepota

Když člověk ve vyšším věku mění pracoviště, nemá to vůbec jednoduché. Je zvyklý na určitý stereotyp ve způsobu provádění práce. Zná dobré i horší horší stránky svých dlouholetých kolegů. Ví, jak předejít konfliktům s nadřízenymi pracovníky. Prostě jede v dobře zajetých kolejích. Jenže přišel čas rozhodnout se. A v momentě, kdy má mít změna víc kladů, než stávající situace, začíná jednat. Není jednoduché najít si práci ve stejném oboru. Ale podařilo se. Jenže příliš brzy stojí před dalším rozhodnutím. V oboru sice zůstal, musí však čelit silnému psychickému vypětí. Zvládne to nebo raději přizná porážku? Připustí, že na to nemá a volí opět změnu. Nastupuje do velmi podobného prostředí, ze kterého po dlouhých letech odešel. Je zde další ale. Pracuje sice v oboru, tentokrát je však mnohem akčnější. Musí se umět rozhodnout, co udělá hned a co je možné odložit. Musí sledovat víc věcí najednou. Musí mít přehled o situaci. A v neposlední řadě musí být vcelku rychlý. Možná by tohle všechno zvládl, kdyby ho celý kolektiv přijal takového jaký je. To se bohužel nestalo a on to cítí. Nepracuje se mu dobře. Není v psychické pohodě. Dělá chyby, které by rozhodně, díky své dlouholeté praxi, dělat neměl. Reaguje na svoji kritiku velice negativně. Vlastně ji nedokáže přijmout. Bere to jako útok na svou osobu. Označuje kolektiv jako uzavřený, nepřístupný, nepřejícný. Začíná být slepý ke své schopnosti přiblížit se novému, akčnímu pracovnímu prostředí.

A co na to kolektiv, který dostal stronovou pracovní sílu? Ano, s částí personálu náš člověk kdysi dělal první pracovní krůčky. Kolektiv nechápe, jak je možné, aby dotyčný člověk v minulém zaměstání pracoval. Chybí mu totiž základní manuální zručnost. On je ale nemusel ovládat, měl k dispozici spoustu pomocného personálu. Zpočátku jednotně negativně reagující kolektiv se časem rozděluje na tři části. Ta největší udržuje nepřátelský postoj. Netají se jím. Jsou zaslepení svou nepřístupností, vidí jen chyby, klady velkoryse přehlížejí. Nejsou naklonění k pomoci, to už by muselo být něco hodně závažného, aby sklonili hlavy. Neudržují s ním téměř žádný slovní kontakt. Nabízejí mu negativní energií nabité prostředí. Menší skupinka spolupracuje s novým zaměstnancem proto, že prostě musí. Je mnohem tolerantnější. Je schopná uznat jeho klady a zamhouřit oči nad nedostatky. Umí navodit příjemné pracovní prostředí. Úplně nejmenší je třetí skupinka. Oni vidí svého kolegu takového jaký je. Jsou ochotní pomáhat mu lépe zvládat akční nástrahy pracoviště. Vidí v něm snažícího se člověka. Vědí, že každý občas někdy chybuje, včetně nich samých. A taky vědí, že právě chybami se člověk učí.

Náš člověk se opět dostává na pracovní křižovatku. Jak se tentokrát rozhodne? To opravdu netuším. Jen vím, že bych nemohla pracovat v takovém prostředí v kůži našeho člověka. Styděla bych se být součástí tohoto nepřístupného kolektivu. Je velký rozdíl, pracovat ve vstřícném prostředí a pracovat v nepřátelském prostředí. Když se jeden snaží, s podporou svých kolegů se dokáže ve většině případů docela dobře zapracovat. Je pro to potřebná pouze jedna věc. Nebýt slepí vůči lidem, kteří s námi sdílejí čas stráveny v zaměstnání.