Stačil jen kousek...

Stál tam ve dveřích a s úsměvem na rtech jim oznamoval, že mu jde o život. Nevěřily mu. Dokud se mu starší z nich, brunetka, nezadívala do očí. Zrcadlil se v nich strach.

Pobídla ho, aby si sedl do křesla, pak se zeptala o co jde.

Začal vysvětlovat, že se nechtěně pustil do jídla z ryb. Nejí ryby, protože je na ně alergický. Neměl ani zdání o tom, co se děje, než se v něm všechno sevřelo.

Obě sestřičky se na sebe podívaly. Ta mladší, blondýnka, věděla o jeho rybí alergii. Chodili spolu do jednoho ročníku na zdravku. Po maturitě několik let pracovala ve vzdálenějším městě, zatímco on sbíral zkušenosti na ARO oddělení zdejší nemocnice. Teď spolu jejich oddělení sousedí. Jeho pracoviště je malé, slouží se tam po jednom. Ona pracuje na větším oddělení, ve dvojici s mnohem starší kolegyní. Blondýnka kolegu ujistila, že jeho oddělení pohlídá a odchází.

Starší brunetka je uvnitř bez sebe strachy. Mozek jí pracuje na plné obrátky. Klid, to se zvládne, říká si v duchu a rychle chystá pomůcky na nitrožilní injekci. Tím se uklidní a nabírá zpět svou jistotu. Ještě se mladíka znovu zeptá, co mu zabírá. Ujišťuje ji, že postačí jedna 100 mg ampulka Hydrokortizonu přímo do žíly.

Zatímco on si nasazuje škrtidlo na paži, ona volá lékaře na ARO a hlásí stav věci. Jak stoupá hladina adrenalinu k krvi, slyší v telefonu hlasitě bušit své vlastní srdce. Napíchnout žílu a vpravit do ní naředělný lék není žádná legrace. I přes letité zkušenosti se to povede až na druhý pokus. Na chvíli se zdá, že nebezpečí je zažehnáno. On chce s díky odejít, ale brunetka ho moudře zastaví. Najednou mladý muž zmlkne. Dekolt se mu začíná barvit do růžova. Ona ihned volá lékaře z ARO. Než přijde, má vše nachystané pro žilní kanylu a infuzi.

Lékař je tu za pár minut. Stav mladíka se zhoršuje. Růžová barva kůže již přešla na temně rudou a rozlila se přes krk na celý obličej. Z rukou lékaře dostává velmi silnou dávku kortikoidu přes zavedenou kanylu přímo do žíly. Je uložen na vyšetřovací lehátko, napojený na infuzi a hlídán ostřížím zrakem své o mnoho let starší kolegyně.

Právě se ocitl na samém okraji propasti. Stačilo jen velmi málo a nemuselo to skončit tak dobře. Jeho silná alergická reakce pomaličku odeznívá. Tentokrát ho pořádně vyděsila. Dosud nic podobného nazažil. Posledně se mu ulevilo už při první, nízké dávce hydrokortizonu.

Brunetčino srdíčko začalo bít trochu tišeji. Už nemá pocit, že jí vyskočí z hrudníku. Pomaličku se všechno vrací do normálního stavu.

Mladík se z infuze nechává odpojit, aby mohl jít na WC. jde s ním, protože se mu točí hlava. Ze záchoda se ozvývá dávení a v zápětí i typické zvuky zvracení. Teprve pak se mu opravdu ulevuje. Začíná nabírat zdravější barvu v obličeji. Ale aby dosloužil zbytek směny je nemyslitelné.

Obě sestřičky musely sehnat někoho, kdo za něj vezme noční. Brunetka nemohla sloužit sama. Se zvonky je najednou roztrhl pytel a navíc z ambulance hlásili hned dva příjmy zároveň, Podařilo se vzbudit další sestřičku blondýnku. Shodou okolností spolužačku obou mladých lidí ze zdavky. Když jí po půlnoci podrobně líčily, co se tu vlastně dělo, jen nevěřícně kroutila hlavou.