Nezastavit a jet dál...

Člověk na sobě pořád pracuje. Ať už chce nebo nechce. V tom prvním případě je jeho snažení obvykle pozitivní, v tom druhém často negativní. Dokud ten obyčejný člověčí život nezastaví smrt. Přáli byste si žít navždy? Nebo aspoň tak dlouho, abyste viděli spokojený a šťastný život dětí vašich dětí? Myslím, že tohle je velmi časté přání.

Mé mámě se bohužel nesplnilo, ale táta viděl dospívat své vnuky. Ale byl příliš dlouho sám, bez partnerky a časem se z něj stal morous. Jednou jsem mu jela přát k narozeninám. Bohužel to nebylo přímo v den narozenin, to jsem byla v práci. Nepochopil to, prý jsem si měla udělat čas. Snaha vysvětlit mu, že v době dovolených to prostě nejde, se naprosto minula účinkem. Rozpálilo ho to do běla. Najednou mi začal vyčítat milion věcí. Mezi nimi i moji biologickou matku. Prý jsem stejná děvka jako byla ona. Peleším se v práci i mimo ni. Rozplakala jsem se a odjela. Nechtělo se mi žít ani vteřinu. Přála jsem si jet a už nikdy nezastavit, až v nebi. Noha na plynu ztežkla, auto nabralo rychlost. Pro slzy jsem neviděla na cestu. Najednou se auto zastavilo kousek od kmene stromu. Moje podvědomí mi nedovolilo udělat tu blbost. Sundala jsem nohu z brzdy a vzápětí se rozzvlykala. Ono mi totiž došlo, co se stalo. Ještě štěstí, že mám tak silný pud sebezáchovy. Zavolala jsem švagrové a jela rovnou k ní...

Táta se nikdy nedozvěděl co jeho smyšlená slova způsobila. Jak moc mě zranil. Při další návštěvě dělal jakoby nic předtím neřekl. Choval se mile a já nechtěla otvírat bolavou ránu. Z morouse byl opět příjemný a veselý důchodce. Odpustila jsem mu a svedla to na demenci. Táta už žije jen v mém srdci a ve vzpomínkách. Říká se, že časem ty ošklivé vzpomínky milosrdně zmizí. Není to tak úplně pravda. Taky se říká, co tě nezabije, to tě posílí. A to je fakt.