Českou Kanadou - statek Vlčice

Naše dovolená začala šťastně, muž mi našel ztracené hodinky. Ležely v autě pod sedadlem. Radovala jsem se tak, že měl strach, abych se z toho radostí nezbláznila.

Ráno na mě blikla sms od paní ze statku. Ptala se, v kolik hodin asi dorazíme na statek. Odepsala jsem jí, že kolem třetí odpoledne. Měla jsem příjemný pocit, že se na nás už těší.

Před námi byla cesta dlouhá 180 km. Tentokrát nezáleželo na tom, jestli máme (nemáme) dálniční známku. Hned po pár kilometrech se objevila první uzavírka, která tam ale před pár dny vůbec nebyla... Jel se tedy okruh po okolních vesnicích. Ještě že to tam známe oba dva. Navigace prozatím nebyla třeba. Vzala jsem mapu do ruky a směrovala řídícího manžela ručně. V Brně jsme měli najet na neplacenou dálnici směr Praha a vyjet z ní u Rosic. Díky mému přirozenému orientačnímu smyslu jsme se však ocitli na letišti Brno - Tuřany. Vždycky bylo mým snem letět a pozorovat jak se letadlo vzdaluje od zeme. Možná se mi to někdy v budoucnu splní... Muž vycouval z prostoru před závorou letištního parkoviště a já ho tentokrát správně nasměrovala na Prahu, alias Vlčice.

Odlety a přílety?

Směr Praha to možná je...

Brno - Tuřany, foceno z auta.

Možná jednou zažiju ten pocit letět v letadle....

Před statkem ve Vlčicích na nás paní opravdu čekala. Usmívala se, už jednou jsme totiž kolem ní projeli, ono to zvenku totiž vůbec nevypadalo jako statek. Ve stodole parkoval náš Citronek i naše kola.

Před vchodem do naší bytovací jednotky byla lavička, na ní se ale moc sedět nedalo, kývala se jako opilá. Zato obě křesílka i stolek byla používaná pořád. Jednou jsem měla ten hloupý nápad sundat z nich dečku , mírně navlhlou odpoledním deštíkem, no a kalhoty dostaly nový větrací otvor...

Obrovský prostorný dvůr. Vše ke grilování nám bylo k dispozici, včetně dřeva. Jenže my negrilovali. Většinou jsme přijeli unavení z kola a muž obvykle usnul na lehátku...

Zeď stodoly krásně obrostla břečťanem. Bylo moc příjemné relaxovat na takovém dvoře. Navíc prvních 7 dnů jsme byli na tomto statku úplně sami, co víc si přát...

Obýváček s kuchyňkou dohromady. Zrcadlo bylo sice parádně velké, ale stálo na špatném místě, vidět se v něm moc nedalo, protože se sluníčko do něj přes den hodně opíralo.

Naše ubytování mělo jedinou obrovskou chybu, bylo v něm zima jak na Sibiři. Kamínka včetně otopu stála přede dveřmi do ložnice, ale topit v červnu?

Ložnice měla i přistýlku, jenže jí chyběly skříně. Ta police pod lampičkou opravdu jako úložný prostor na oblečení nestačila.

Společenská místnost pro všechny s televizí. Muž se párkrát díval, já ne. Dokud to šlo, byla jsem na dvoře s Marťanem nebo tabletem v ruce. Bylo v ní tepleji než v ložnici.

Ve společenské místnosti byla další kuchyňka. Ledničku nám předchozí rekreanti nechali slušně vybavenou. Chtělo to odvahu napít se a tu my tedy neměli. Fotka je mázlá, třepala se mi ruka, jak jsem se smála při pohledu na tu výbavu...

Asi aby ubytování na statku působilo autenticky použili zajímavé osvětlení. Podle stropních oblouků je vidět, že jsme těch 10 dnů žili ve stájích. Podařilo se jim to to velmi dobře upravit, působilo to na mě hodně příjemně, skoro domácky, tedy ne, že bych jako byla doma ve stáji pro dobytek....:-D

Měla jsem své tipy na výlety v okolí, přesto před ubytováním se padla otázka, co by nám paní doporučila vidět. Oba nás zaujal vláček, který přepravuje kola. S ním by šlo podniknout i delší výlet. Večer jsme tedy sedli na kola a jeli se podívat na železniční zastávku do Střížovic. Parní nebo dieslová úzkokolejka jezdí denně z Obrataně přes Jindřichův Hradec do Nové Bystřice. Budovy železničních stanic na trase slouží jako ubytování pro turisty.

Poznáte, co vidíte na fotce?