Když onemocněla máma, bylo pojmenování její nemoci tabu. Táta slovo rakovina nechtěl ani slyšet. Tak se prostě nepoužívalo. Bojovala s ní necelý rok. Táta zůstal sám a hodně špatně to nesl. Odneslo to jeho zdraví, zhoršil se mu zrak i sluch a dostal cukrovku. Jezdili jsme za ním na domeček každou sobotu...
Manžel se diagnózu dověděl dost drsným způbem. Doktor mu natvrdo řekl, máte rakovinu varlete a musíte jít na operaci. Zlomilo ho to. Řešili jsme spolu otázku, jak to komu říct. Klukům (16 a 13 let) jsem to oznámila já a podala to opatrně, velmi optimisticky. Slovo rakovina jsem použila. Stejně tak se to podalo manželovým sourozencům a mému tátovi. Ale když to chtěl říct svým rodičům, najednou se slovo rakovina stalo tabu...
A tak to zůstalo i když jeho táta onemocněl myelomem krve, což je vlastně taky rakovina. Tehdy to nikdo tak nebral. Všichni se tvářili, jako že o nic nejde. Snažila jsem se jim říct, že se strašně pletou, ale neposlouchali. Švagr mu sháněl přes internet "zaručená léčiva" a nechtěl slyšet nic o podstatě nemoci. Pokoušela jsem se jemu i celé rodině říct, že lepší to u dědy bohužel nebude, aby se snažili užít si s ním a zpříjemnit mu poslední roky jeho života. Neposlouchali. Podle nich jsem všechno jen zveličovala. Bohužel se spletli oni, ne já...
Manžel se rakovina několik měsíců od ukončení léčby vrátila. Nebylo snadné, říct klukům a mému tátovi, že začíná nový boj s rakovinou. Ale tentokrát jsme ignorovali, že pro jeho mámu, teď už vdovu, by to mělo být tabu. Jeli jsme za ní a všechno jí s citem řekli. Slzy tekly proudem...
Rakovina nás něčemu naučila. Nebojíme se o ní mluvit. Naopak. Oba kluci vědí, na co si mají dávat pozor a také vědí, že včasná léčba je mnohem účinější.
Nemám ráda tabu,
ať už se týká čehokoliv.
Přijde mi, že když je něco tabu,
chodí se kolem toho
jako kolem horké kaše.
Přitom se mnohdy nadělá
víc škody než užitku...
Teda, opravdu smekám nad odvahou to takhle na rovinu napsat. U nás doma, když někdo onemocněl, tak se všichni před pravdou hrozně skrývali...
OdpovědětVymazat[1]: S nemocí se člověk daleko líp popasuje, když ví o co jde. I když jde o takovou potvoru, jakou je rakovina...
OdpovědětVymazatKdybych tou potvorou onemocněla, chtěla bych taky vědě že je to ona a jaké mám vyhlídky. Podle toho bych řešila jakou léčbu jsem ochotná přijmout a uspořádala bych si svoje věci.
OdpovědětVymazatJe toho nějak moc na jednu Chudobku.
OdpovědětVymazatProč jsou na světě různé nemoci. Lidstvo by dokázalo žíti i bez nich! Jsem z toho nějak smutná.
OdpovědětVymazatJe to nemoc, která člověka posune dál. Pokud přežije. V mojí blízké rodině se taky vyskytla, říkala jsem vše na rovinu, i když to bylo velmi těžké. Věřím, že nebezpečí je zažehnáno, je to skoro 10 let.
OdpovědětVymazatMoc hezky jsi to vystihla. Sdělit rodině pravdu o jakékoliv nemoci je vždycky hodně těžké.
OdpovědětVymazatMilá Sedmikrásko,taky nejsem pro eufemismy pro tyhle nemoci... Moc hezky a citlivě napsáno.
OdpovědětVymazatMyslím, že chce-li se kdokoli s rakovinou utkat, musí jí jako protivníkovi uznat i správné jméno. Čím přesněji se soupeř pojmenuje, tím přesněji je možné se do něj trefovat. Tabu je v tomto směru, myslím, škodlivé. Jako ostatně i ve většině jiných směrů .
OdpovědětVymazatJe to hrozné... :/ Nemoc jako rakovina překope celý život vzhůru nohama, přesto však souhlasím, že ať je to cokoliv a situace je sebe smutnější a psychicky náročnější je lepší to řešit dokud je ta pomoc ještě užitečná a včasná. Tabu nebývá dobrou volbou, přesně jak je to napsáno o tom chození kolem horké kaše.
OdpovědětVymazat[3]: Mám to poskládané podobně. Nejistota mě ničí, nejen v nemoci...
OdpovědětVymazat[4]: Je to život, jednou je hůř, jednou je líp... No a teď by to jako šlo
OdpovědětVymazat[5]: Ono je to smutné a zároveň asi i přirozené při tomto životním stylu...
OdpovědětVymazat[6]: My v to taky věříme. Jezdí sice jednou ročně na kontroly k onkologovi, ale všechno je v cajku
OdpovědětVymazatSem napište komentář[7]: To tedy je, to máš pravdu. Obzvlášť, když víš, že z toho nic moc hezkého nekouká...
OdpovědětVymazat[8]: Mám pocit, že když se nemoc pojmenuje, dá se s ní bojovat.
OdpovědětVymazat[9]: Odsouhlaseno a podepsáno
OdpovědětVymazat[10]: Rakovina upraví žebříček hodnot, ne vždy tím správným směrem. Občas se stane, že nemocný vysává energii z nejbližšího okolí...
OdpovědětVymazatUrčitě bych chtěla vědět pravdu, i když krutou. Schovávat hlavu do písku nic neřeší, naopak si myslím, že to situaci může ještě zhoršit. Máš pravdu v tom, že dříve to tabu opravdu bylo, když o tom nebudeme mluvit, jakoby se nic nestalo. Ani lékaři v těchto situacích nebyli jiní, dneska pacientovi řeknou vše a on už se s osudem musí vypořádat j když je to hodně těžké, ale určitě je to tak správně
OdpovědětVymazat[19]: Kéž by to bylo vždycky takhle...
OdpovědětVymazatNejhorší je, když se do léčení přimotá nějaký zázračný léčitel, biotronik a podobní šarlatáni. Doufám, že jejich pochybná "sláva" už je minulostí a že manželovi odborná léčba pomůže nemoc definitivně zlomit.
OdpovědětVymazat[21]: Léčitel jako jediná volba léčby je úplně špatně. Zatím je rakovina na kolenou a oba doufáme,že si tam pobude jednou pro vždy
OdpovědětVymazatRenátko, ne všichni to máme nastavené stejně. Já to slovo také raději nevyslovuji s tím, že nemusím hned všechno vědět a říct to někdo mému manželovi tak natvrdo, tak nečeká na nic a sám si vezme život. Bohužel, tak to je, ale nic nikdy nechci a nevzdávám předem, ač jsem měla včera pořádné bobky, když jsem si šla pro výsledky histologie po operaci tlustého střeva. Před tebou smekám.
OdpovědětVymazatCelý článek mi připoměl vlastní zkušenost,která se plně shoduje. Sice se o této nemoci špatně hovoří, ale je lepší ji ventilovat nežli tajit.
OdpovědětVymazat[23]: Jsem ráda, že ti to dopadlo dobře
OdpovědětVymazat[24]: Taky si to myslím. Nemusí to být natvrdo, ale s citem a taktně...
OdpovědětVymazatRenčo, Ty jsi si taky při rozdělování průserů uměla nadělit, moc a upřímně ti , kočko jedna, přeju, ať se vám ta mrcha vyhýbá.
OdpovědětVymazatKdyž jsem dělala na interně, náš pan docent vždy říkal ortel natvrdo a bezcitně, neměla jsem ho za to ráda.
Vždy na Štědrý večer přišel na oddělení, obešel všechny pacienty, choval se jako Ježíšek, byl úžasný. Nechápala jsem, kde se to lidství bere a jednou mi řekl, že kdyby nebyl tvrdý, už dávno by se zbláznil.
[27]: Sdělit diagnozu natvrdo a bezcitně, ať už je jakákoliv, tak to se mi nelíbí. Ona stačí jen špetka empatie a hned se všechno snáší mnohem líp....
OdpovědětVymazatDovolte mi Vám sklonit hluboký respekt k tomu, co jste musela prožít. Život je bohužel nevybíravý až nespravedlivý...Moc se mi na Vás líbí, že pojmenováváte problémy pravými názvy. Podle mne se všechno dá vyřešit, když víte, proti čemu stojíte - tady jde samozřejmě i o čas, kdy chorobu dostihnete. Já si myslím, že doktor by měl sdělovat diagnózu šetrně, aby měl člověk prvotní impulz naděje a ne skepse...
OdpovědětVymazatRenatko, až mně běhá mráz po zádech. Zvládněte to!!!!!!
OdpovědětVymazat[29]: Tak by to mělo být, bohužel ne vždy to tak je. Lékař by si v takovém okamžiku měl uvědomit, že i naděje má léčivou moc
OdpovědětVymazat[30]: Heli děkujeme
OdpovědětVymazat