Každý člověk se chová jinak. Někdo je vlídný a dobrosrdečný, jiný je nevraživý a zlý. Nemyslím si, že dítě se narodí s takovou nebo makovou povahou. Nerodíme se jako vrazi, zloději ani násilníci. Jisté geny si s sebou na svět přineseme. Hodně však záleží na prostředí, v němž vyrůstáme. Rodiče jsou ti, kteří formují dětské myšlení. Malé dítě kopíruje jednání svého nejbližšího okolí. Ukládá si do paměti vzorce chování. Dobré i špatné. Ve škole mu pak spolužáci zamotají hlavu názornými ukázkami, jak se to či ono nemá dělat. Hodně důležité je, jaké základy dobré výchovy má školák z domu. Později mu zkříží cestu vlastní plašící se hormony v období zvaném puberta. Stačí, aby rodina nefungovala tak, jak by měla a je zaděláno na pořádný průšvih. Zmatené, samo sobě nerozumící dítko hledá oporu. Puberťák se může realizovat v partičce nezbedných výrostků. Pak stačí opravdu málo, aby skouzl na šikmou plochu. Celou tuhle strastiplnou dobu mladý člověk stále ještě kopíruje chování svého okolí. Dospívání není snadné. Jak se má jeden rozhodnout? Co je správné a co ne? Hlavou se honí jeden otazník za druhým. Jak je vyhodnotit? Myšlenkové pochody někdy i bolí. A je tu dospělost. Se vším, co k ní patří. Odpovědnost za veškeré chování je uložena pouze v naší hlavě. Mozek nám nabízí řešení naší povaze nejbližší. On má v sobě uloženy zkušenosti spojené s výhrami i s pády. Co si vybereme, je na nás. Zda se poučíme z chyb nebo se jimi necháme semlít. . .
Moc hezky napsáno Měj se moc fajn
OdpovědětVymazatPěkně a stručně jste vystihla podstatu dospívání. Moc hezky napsané. Taky si myslím, že to, čím se člověk nakonec stane je nejvíce závislé na prostředí, ve kterém žije.
OdpovědětVymazatMyslím si, že rodiče mohou výchovou mnoho změnit, ale geny se nevymažou...
OdpovědětVymazatChudobko napsala jsi to krásně.
OdpovědětVymazatJá znám však i případy, kdy v prostředí kde děti, či dítě vyrůstalo nebylo podle Vzoru, který má být(?!) z rodin neuplných, z rodin, kde rodiče byli alkoholici atd. Přesto, nebo právě proto - se z jejich dětí staly nejen vysokoškoláci, ale lidé, kteří dokázali v životě něco a mají spokojené rodiny. Ne vždy platí, že když jsou rodiče "svatí dle stanovených pravidel", že takové jsou i děti, určitě jsi se tím setkala v životě už též...
Moje známá je Dr. s 3 tituly, její muž má titulů ještě víc a jejich holka se jim sakra nepovedla, přestože měla a má lásku a vše od rodičů horem, dolem.
Souhlasím, děti jsou nevinné a měli by i zůstat...
OdpovědětVymazatJe to všechno dost složité. Někdy se dítě nechá svést partou, i když se rodiče snaží, co jim síly stačí. Myslím, že každý v sobě máme nějakou brzdu, která nám řekne a nebo neřekne, kam až můžeme a co už je přes čáru. Prostředí má určitě velký vliv, ale někdy ani to nestačí Život je prostě hodně složitá záležitost
OdpovědětVymazatRenatko, vystihla jsi to přesně. Dítě formuje především rodina a prostředí ve kterém vyrůstá. V pubertě se to v něm mele a opět by měla působit rodina, aby se v tom zmatku puerťák správně nasměroval. Vždycky se to nepodaří, ale takový je život.
OdpovědětVymazat[6]: Eví vystihla jsi to naprosto přesně, je to opravdu velice složité. Znám lidi, kteří adoptovali děcko a i když se snažili, u děcka se projevily holt asi geny po rodičích.
OdpovědětVymazat[1]: Děkuji
OdpovědětVymazat[2]: Prostředí a rodina, to je podle mého názoru to nejdůležitější
OdpovědětVymazat[3]: Myslím si, že geny násilné povahy, geny alkoholismu nebo vražedné geny neexistují. Ale je to pouze můj názor
OdpovědětVymazat[5]: To by teda měly, ale bohužel skutek utek...
OdpovědětVymazat[4]: Víš, ony tituly nejsou zárukou lásky. Tou je empatie, vstřícnost a schopnost naslouchat. Myslím si, že každý člověk (dítě) touží po lásce a jde za ní...
OdpovědětVymazat[6]: Jak řekl klasik: Život umí být jako vzteklý pes a pes je nejlepší přítel člověka...
OdpovědětVymazat[7]: Rodina je to nejdůležitější co máme. Hodně bolí, když nefunguje jak by měla
OdpovědětVymazatVýchova a předávání zkušeností v rodině dělá hodně, ale geny jsou geny.
OdpovědětVymazatMoje kamarádka nemohla mít děti, adoptovali romského chlapečka, kterému dali vše - lásku, cit, zázemí, vzdělání. Ve čtrnácti letech jim vykradl byt. Vrátil se po týdnu a jim nastalo peklo na zemi. Jejich "syn" si našel svou původní rodinu, nikdo neví jak, možná si rodina našla jeho. Každopádně se mé kamarádce obrátil život naruby. Kam se poděla láska, cit...
Moc krásně napsané :)
OdpovědětVymazatA myslím že je na tom hodně pravdy.Jinak promiň že to sem tahám, ale chtěla sem aby si to věděla. Neboj já sa léčím, chodím pravidelně na terapie a zatím beru léky, je to léčení na dlouhou trať ale snad to bude jednou v pořádku :) A ještě jednou se omlouvám že to sem tahám.
[16]: No právě "nikdo neví jak" ... Je to otázka kdy a jak říct dítěti o jeho adopci ..,
OdpovědětVymazat[17]: Neomlouvej se, to je přece moc dobře, že se léčíš. Moc ti přeju, abys to všechno zvládla. Drž se
OdpovědětVymazat[19]: Děkuji, vynasnažím sa. A určitě to zvládnu.
OdpovědětVymazatTo jsi krásně napsala :) Je fakt, že člověk je ovlivňován hlavně svým okolím. Aspoň proto by se někteří lidé mohli krotit aspoň před tím dítětem...
OdpovědětVymazat[21]: To máš recht
OdpovědětVymazatKrásné a pravdivé! Především na rodičích záleží, já to říkám stále.
OdpovědětVymazat