Rychlostí blesku

V roce 1988 jsem zdárně odmaturovala. Stala se ze mě dětská sestra. Na dětském oddělení jsem ale nikdy nepracovala. Začátky na chirurgii VI. nebyly jednoduché, ale protože práce s lidmi mě bavila, brzy jsem se zaháčkovala. Od nástupu po mateřské dovolené v roce 1996 jsem svému oddělení zůstala věrná. Jeho název se časem trochu měnil. Ze VI se stala chirurgie C a nakonec nás spolkla ortopedie a stali jsme se traumatologicko-ortopedické oddělení. Nikdy bych si nemyslela, že odsud budu prchat. Ale stalo se. Nezákonné dvoua vícetýdenní turnusy služeb by se možná daly vydržet, pokud bych za sebou cítila podporu vedení. Jenomže ta se rozplynula jako ranní mlha. Další důvody mého rozhodnutí podat si žádost o místo do fakultní nemocnice v Olomouci si s dovolením nehám pro sebe. Jsou to neshody s přímými nadřízenými a jak se říká, co se doma upeče, to se má taky doma sníst. Ono všude je něco. Když do poháru mojí tolerance spadla ona pověstná poslední kapka, rozhodla jsem k činu. A výsledek? Od 1.8. nastupuji na nové pracoviště ve fakultce. Když jsem nesla podepsat výpověď, dusila mě verchní sestra soro hodinu svými dotazy proč vlastně odcházím. Nějak jí to stále nedocházelo. Neustálé přesčasy (za květen mám + 87 hodin), nespokojenost s minimem pomocného personálu, přepracovanost, změny služeb ze dne na den, ani žádný volný víkend v měsíci kromě dovolené jí jako důvod nestačily. Nakonec podepsala. Přitom nezapomněla zdůraznit, že mě ještě čeká podobný výslech u hlavní sestry nemocnice. Prý budu muset jít zdůvodnit svou výpověď přímo na ředitelství. V mé výpovědi jsem zmiňvala paragraf 50 odstavec 3, což je výpověď bez udání důvodu. Na to mám ze zákona nárok. Korunu všemu nasadily vrchní a staniční tím, že mě už te´d odstranily ze seznamu všech pracovníků na traumatologickém oddělení. V zasklenné nástěnce už není moje jméno. Když odstaňovaly jmenovku nedávno zesnulého vedoucího lékaře, rovnou sundaly i tu mou. Po pravdě se mě to docela dotklo. Procovala jsem tam pes dvacet let a ještě tam budu dělat dva měsíce. Nebyla jsem sama, které se tohle jeijich zvláštní rozhodnutí nelíbilo. Tak mě jedna moje kamarádka sestřička dopsala na sklo pracovny pod staniční sestru. Přiznám se, že jsem se na konci směny sama ze skla smyla. Druhý den jsem se zeptala staniční, proč se tohle vlastně stalo. Dostalo se mi zajímavé odpovědi, protože by to v srpnu dalo hodně práce. Zůstal ve mě posit hořkosti. Za to všechno se mě sakra rychle zbavuvují....

Na skle pracovny je odstraněno pouze jméno zesnulého lékaře.

Už téměř dva měsíce.

Asi je příliš drahé nechat vyrobit samolepky lékaře,

který nyní vede oddělení...