Narozky a rozloučení

Slavily se narozky. A to hned čtvery. U Zdenči na zahradě. Bylo nás tam celkem šest. Každá přispěla nějakou tou dobrotou. Zdenča udělala na ohni dobroučké masíčko s grilovanou zeleninou a několika druhy domácích dipů. Po dobrém jídle přišla k chuti vynikající brazilská kávička s kouskem mrkvového dortu. Popíjely jsme sudové vínko a k němu domácí sýrové tyčinky. Odpoledne plné dobré nálady se protáhlo do pozdních večerních hodin. Domů jsem se dostala až někdy k půlnoci. Trochu ovíněná, hodně šťastná a taky dojatá. Se všemi dárky jsme si poctivě lámaly hlavy. Bylo fajn vidět, když jsme se trefily. A u mě to byl zásah přímo do černého:

Přáníčko mě přímo rozchechtalo.

On ten dortík je totiž na pérku nebo vlastně na...

Moje radost z bavlnek...

Krabička první pomoci...

Tuhle veselou recesi jsme dostaly všechny čtyři.

Ochutnávka pramenů z lázní Skalka.

Jůlinka voní po zkažených vajíčkách...

Málem jsem se dojetím rozbrečela.

Nechaly udělat fotky na památku.

Ta velká je z loňských vánoc,

ty malé jsou momentky z mobilu...

Jednou jedinkrát jsem se zmínila o skupině Abraxas, jejich albu Box a písničce Nekonečný boogie. Tohle je něco tak moc krásného a to nemám na mysli LP Box ...

Po oslavě narozenin jsem ještě odsloužila pár služeb ve staré práci. Týden před mým odchodem staniční sestra nastupovala čtrnáctidenní dovolenou. Známe se skoro dvacet let. Neřekla ani slovo na rozloučenou. Od podání mé výpovědi se ke mě chovala tak trošku jinak, řečeno velice obezřetně. Ona se celkově za poslední pár let hodně změnila. Svým postojem docela dost přispěla k mému rozhodnutí odejít. Mrzelo mě, že mi nic neřekla a odešla stlát na pokoje. Chtěla jsem se jít rozloučit aspoň já, ale holky mě od toho odradily.

Pár dnů nato jsme sloužily s naším doktorem, traumatologem. V průběhu směny se za mnou přišel rozloučit a popřál mi hodně štěstí. Musel si vysledovat, kdy jsem v práci. Po této službě odjížděl na dovolenou do Chorvatska.

Den před svou poslední službou jsem na oddělení navezla občerstvení na rozloučenou. Nějaké drobné cukroví a kanapky - takové mini obloženky na kolečku z bagetky. To už bylo naše a otropedické oddělení spojené do jednoho (v prázdninovém provoze). Staniční z ortopky a vrchní se přišly rozloučit. Bála jsem se, že budu brečet, ale řeč vrchní sestry mě málem rozesmála. Popřála mi hodně úspěchů na dialýze a kdyby se mi tam nelíbilo, můžu se kdykoliv vrátit. Taky dodala, že moji staniční prý hrozně mrzelo, že se se mnou nestihla rozloučit ... Prosila mě (vrchní), jestli bych za ní (za staniční) nepřišla, až se vrátí z dovolené, aby se mohla rozloučit... Zvláštní přání. V domě mobilní komunikace stačilo zmáčknout zelené sluchátko u mého jména nebo poslat sms. Koneckonců nejela do zahraničí, ale jen na chatu.

Od holek z oddělení jsem dostala peníze v obálce a tuhle krásku.

Je nádherně vybarvená.

No a potom přišla moje poslední noční. Od holky, co ji se mnou sloužila jsem dostala voňavou vázičku. Nikdy jsme si nebyly nějak moc blízké. Ona přiznala, že jí budu chybět. Nečekala jsem to.

Celé to seskládala sama. O to víc si toho cením.

Zkusila jsemto vyfotit na tmavém i na světlém podkladě.

To už jsem byla hooodně naměkko. Co přišlo pak, mě dostalo na kolena. Holky a kluk, kteří mě brali se vším všudy, se na mě složili ještě jednou a nechali udělat nádherný dárek na památku. Ta osůbka, která na tento nápad přišla, mě asi musí mít opravdu ráda. Když jsem dátek vytahovala z krabice, vyschlo mi v puse. Nebyla jsem schopna říct nic kloudného. Jen jsem opakovala pořád dokola: to je krásny, to je nádherny, to só sovy...

Vyfotit to nebylo jednoduché.

Tahle fotka se mi podruhé už nepovedla...

Na první číši sova sedí.

Na druhé číši sova letí.

Kolem dokola jsou jména,

která jsou pro mě symbolem přátelství...

Sovy jsou prý mým příběhem.

Nejdřív se usadila, aby po čase roztáhla křídla a vzlétla...

Nádherná práce.