Mezinárodní jízdenka

V neděli odpoledne se mi rozezněl telefon. Volala mi kamarádka. Nejdřív se zeptala, jak se mi daří v nové práci. Během krátké chvilky se dověděla, že to pomaličku jde. Na oplátku jsem vyzvídala, jak se daří jejímu synovi pracujícímu v Anglii. A ona se pustila do vyprávění…

Mladý muž, sbírající zkušenosti v jedné továrně uprostřed Anglie, dostal volno. Rozhodl se zajet opět domů, do vesničky na Hané. Koupil si kombinovanou zpáteční jízdenku vlakem. Vyšlo ho to levněji než letenka. Pojal to jako výlet po krásách evropských měst. Nespěchal, chtěl si tenhle výlet užít.

Zajistil si laciné přespání v Bruselu. Jenže než se k hostelu dostal, měli zavřeno. Chvíli bloumal městem, ale pak ho přemohla únava, stejně jako pár lidí před ním. Po jejich vzoru si lehl na lavičku. Batoh použil jako vycpávku pod sebe. Usnul, než bys řekl švec. Za svítání se vzbudil. Lavičky kolem něj už byly prázdné. Stejně jako jeho rozstříhané kapsy u kalhot. Probral se rychlostí blesku. Vnitřní náprsní kapsa tenké bundičky naštěstí nezela prázdnotou. Peněženka nezmizela. Mladík si oddychl. Otevřel ji. Vzápětí zůstal jako pařený. Nevěřícně hleděl na prázdné přihrádky. Hotovost v eurech, librách i korunách byla fuč. Mezinárodní jízdenka byla fuč. Obě platební karty byly fuč. Prohledal rozřezaný batoh. Mobil bohužel nenašel.

Nezbylo mu, než se vydat na policejní stanici. Tam mu dovolili telefonicky zablokovat platební karty. Víc pro něj nehodlali udělat. Musel se nějak dostat domů, do Česka. Netušil však jak. Stál na rušné třídě, bezradný a stále ještě vyděšený. Přemýšlel, co dál. Vypadal jako hromádka neštěstí. Oslovil ho naprosto cizí muž. Slovo dalo slovo a mladík se mu svěřil se svou situací. Muž ho vyslechl. Sem tam se na něco zeptal. Pak si sáhl do kapsy u kalhot, otevřel peněženku a vytáhl z ní 50 Euro. Podal bankovku překvapenému mladíkovi. Ten sotva stačil poděkovat. Muž totiž během chvilky zmizel v proudu chodců.

Mladík si koupil tu nejlevnější jízdenku vlakem do Německa. Na jedné zastávce přistoupila rodinka s malými dětmi a on uslyšel češtinu. Když procházeli kolem něj, pozdravil je. Dali se do řeči.

Mladík jim stručně řekl svůj příběh. Cestou mu postupně docházelo, co se vlastně stalo a jak velký podíl viny na tom všem vlastně má on sám. Paní mu podala svůj mobil, aby si mohl zavolat domů…

Tohle byl první moment, kdy se moje vyděšená kamarádka dověděla, co se jejímu synovi stalo. Měl vlastně velikánské štěstí. Z bankovních účtů nic nezmizelo. Přišel jen o hotovost asi 3000 korun, jízdenku v hodnotě asi 2000 korun a jeden starší mobil. Kdyby se během krádeže vzbudil, kdo ví, co se mohlo stát…

Ale to není všechno. Mladík měl po týdenním pobytu doma odjíždět zpět do Anglie v neděli brzy ráno. Měl opět zaplacenou mezinárodní jízdenku. Jenže on samozřejmě nesměl chybět na sobotní taneční zábavě. Věděl, že ve čtyři ráno ho máma poveze na vlak do blízkého města, na který navazuje rychlík…

Máma doma čekala, kdy přijde. Po půlnoci to nevydržela a zavolala mu. Jeho hlas zněl tak nějak zvláštně vesele. Prý přijde až před odjezdem. Přivezli ho ráno. Pletly se mu nohy a slova taky. Dostal pořádný kartáč od naštvané mámy. Ta ho nakonec odvezla až na rychlík. Nezdárný syn nasedl do vlaku a odjel směr Anglie.

Když mi kamarádka volala, bylo nedělní odpoledne. Obě jsme nechápaly synovu nezodpovědnost po tom otřesném Bruselském zážitku. Po dvaceti minutách hovor ukončila s tím, že má potomka na drátě…

---