středa 5. května 2021

Sluchátka


Měsíc květen a téma povolání...


 Vždycky se mi líbily sluchátka. Abych to upřesnila, tak tedy fonendoskop. Je to ta věcička, kterou nosí doktoři zavěšenou kolem krku a kterou pak poslouchají naše srdíčko a plíce. Kdysi existovala dětská hra na doktora, takový malý kufřík plný lékařských potřeb. Nesměla tam chybět špachtlička do krku, plastová stříkačka a jehla,  dezinfekce, trhací čtverečky, emitní miska alias ledvinka,  bloček s recepty, no a samozřejmě sluchátka. Moje dětské srdíčko po tomhle kufříku toužilo několik let. Marně. Nikdy jsem se ho nedočkala. Jednou už se to málem povedlo, jenže byl hodně drahý, tak mě naši uplatili nějakou sladkostí, nejspíš cukrovou vatou...  


Ve škole jsem se učila docela dobře. Na základce jsem měla vždycky vyznamenání. Ale samé jedničky to rozhodně nebyly. Když se v osmé třídě vypisovaly přihlášky, mohli jsme uvést buď dva učňáky nebo střední školu a učňák. A protože nám bylo gymnázium představeno jako hodně výběrová příprava na vysokou, padla pro mě i možnost stát se doktorkou. Nevím co mě osvítilo, ale napsala jsem si zdravku s tím, že ze mě bude  dětská sestra. O její práci jsem neměla ani tucha. V nemocnici jsem ležela jen jednou přes noc, když mi trhali nosní mandle. Když to uviděl tehdejší ředitel základky soudruh Gerneš, řekl mému tátovi, abych si vybrala jinou školu, že se tam nemám šanci dostat, protože o obor dětská sestra je obrovský zájem. Navíc se otvíral v Kroměříži, takže bych musela na internát. Přijímačky jsem zvládla bez problémů a když mi to táta přišel říct až do školy, měli jsme z toho oba dva velikou radost, máma samozřejmě taky. Na zdravce už jsme vyznamenání neměla, byla jsem ráda, že na vysvědčení byly nejhůř trojky, chemie byla můj úhlavní nepřítel. Díky praxi jsem si na konci čtvrťáku podala umístěnku do Prostějova na chirurgii, kdepak děti...

 V roce 1988 jsem tedy nastou pila jako čerstvá absolventka na chirurgické oddělení VI, úrazovka. Později se přejmenovalo na chirurgii C, ještě později na traumatologii a o pár let později jsem se stali součástí ortopedie jako ortopedicko - traumatologické oddělení. To už jsem pracovala i jako zastupička staniční sestry a dodělala si vysokou.  Nedovedla jsem si představit, že bych pracovala někde jinde.... 

Jsem bacilka...


   Ne nadarmo se říká nikdy neříkej nikdy. Když dozrál čas, přešla jsem do FN Olomouc. Bohužel, práce na dialýze mi nešla. Zato na urologii, kde jsem doteď, mi naprosto vyhovuje. Během covidu jsem pracovala i na jipkách. Moje počáteční obavy rychle zmizely, stačila trocha empatie a pomoci, která se mi na dialýze nedostávala, no a ono to všechno šlo. Naučila jsem se všechno, co bylo potřeba a vůbec nevadilo, že jsem jen obyčejná sestra z oddělení. Holky z jipek byly bezvadné a hlavně trpělivé.


Práce na covidové jipce mi hodně dala...


Svoji práci nám ráda. Není jednotvárná a už není ani tak fyzicky namáhavá, jako na traumatologii. A sluchátka? Ty už dnes potřebuji jen minimálně. Když přeměřuji hodně vysoký nebo hodně nízký krevní tlak na rtuťovém tonometru. Anebo když poslouchám činnost střev....ale to už je jiná písnička.


Jsem ráda, že volba stát se lékařkou padla.
Svoji práci na urologii mám ráda.




Máte rádi hudbu? 
Zapojte se, ráda vás uvidím v dalším díle Hudební abecedy.




31 komentářů:

  1. Renatko, to je snad to nejlepší, co tě mohlo v profesním životě potkat. Práce, která je vlastně i koníčkem, co víc si přát. Měj se krásně, zdravím 😃

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý nemá to štěstí, že ho práce baví. Jsem za to strašně ráda. Nejsem workoholik, to ne. Ale ráda chodím do práce...

      Vymazat
  2. Renatko, to je krásné vyznání.👍💓 V podstatě splněný dětský sen po sluchátkách a lékárničce, jsi dotáhla do toho nejlepšího konce, kdy tě práce baví a chodíš do ní ráda. Ne každý má takové štěstí, co se zaměstnání týká.
    Měj hezké a pohodové dny. 🍀

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Alenko, máš pravdu, ne každý dělá to, co ho naplňuje. I můj syn voják má rád svou práci. A za to jsem ještě raději.

      Vymazat
  3. Reni, je to hezké napsat tak krásně o své práci. Možná máš někde nějaký vzor, který tě už na základce k myšlence pracovat ve zdravotnictví přivedl. Dobrých zdravotníků nikdy není dost. A kdo pracuje s láskou - to se brzy pozná. Ať se ti daří. ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzor jsem žádný neměla Hani. Šla jsem do toho úplně po slepu, vůbec jsem netušila, co práce sestřičky obnáší.

      Vymazat
  4. S tím kufříkem je mi to líto, dnes se dá sehnat doslova za pár kaček...
    Je prima, když práce baví ca naplňuje! 😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě taky Jani, ale asi každý máme nějaké to nesplněné přání...

      Vymazat
  5. Díky za článek, neumím si ani ve snu představit, jaké je být zdravotní sestrou a jsem si jistá, že bych to nedala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejednou jsem se přesvědčila, že ženská když chce, zvládne všechno...

      Vymazat
  6. Je mi líto, že jsi jako malá nedostala vysněný kufřík. Ale na druhou stranu, doba byla taková, některé hračky pro obyčejné lidi byly příliš drahé nebo nedostupné. Já takhle toužila po barbíně, ty se daly sehnat snad jedině v tuzexu. Je hezké, když si své sny splníme jako dospělí.
    Mít fajn práci, která člověka baví je obrovská výhoda. Moc ti to přeju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já ti moc děkuji. Máš pravdu, dělat co nás baví je bezva privilegium

      Vymazat
  7. Renatko,moc hezky jsi to zde napsala. Těší mě, že máš práci, která tě baví. Máš pravdu na pracovišti je to o lidech kolem,jak je dobrý kolektiv o to víc práce těší. Fukčarinka ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrovna včera jsem to v práci měla za odměnu. Práce bylo sice dost, ale zvládaly jsme to celkem dobře a ještě jsme se u toho zasmály

      Vymazat
  8. Renčo, hezky jsi to napsala o své práci. A s tím kufříkem Tě chápu. Já jsem jako malá moc toužila po panence miminu, ale moje přání nebylo vyslyšeno. Když jsem se odvážila o tom mamce říct,odbyla mě s tím, že už jsem na to velká. Tu samou panenku jsem po X letech objevila v jednom bazaru. Začalo mě bušit srdce, ani jsem se nepodívala, kolik stojí a hned jsem si ji koupila...Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  9. Renatko, krásně se mi Tvůj článek četl. Jsi šikulka a v taláru Ti to moc sluší :-)
    Přeji pěkný víkend. Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já a talár...kapitola první a naštěstí i poslední....:-)

      Vymazat
  10. Moc hezký článek. Je fajn, že vás vaše práce baví a naplňuje. 🙂
    P. S. Děkuji za milý e-mail.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc rádo se stalo. A k té práci, je náročná, ale když za ní vidíte spokojeného človíčka, za tu námahu to stálo.

      Vymazat
  11. Já jsem dělala přijímačky také na zdrávce na Vsetíně na dětskou sestru, což mi doporučil i lékař kvůli oční vadě. Jenže právě kvůli oční vadě mě na pohovoru ředitelka školy docela zkoupala, prý jak to budu dělat s 15. letým pacientem, který může vážit i 80 kg, když nesmím zvedat těžké věci. Nevěděla jsem, co odpovědět. Pro vysoký počet uchazečů tedy nepřijata... Tak zněl verdikt. Já ti ukážu, babo, že ze mně ta dětská sestra bude a basta. To bylo odhodlání se kterým jsem šla na gympl - humanitní větev s latinou. Po gymplu si udělám zdravotní nástavbu. Po gymlu jsem ale už chtěla vydělávat a nastoupila do práce jako administrativní pracovnice. Ale asi to měl být osud. Od malička jsem se ráda hrabala na půdách ve starých krámech a nebo ve starých dokumentech na půdě veterinární kanceláře,jež sídlila v našem domě a velkou většinu života strávila v technickém archivu jednoho velkého podniku i jako vedoucí. Moc si vážím práce všech zdravotníků, sester, doktorů....Měla jsem mnohokrát na vlastní kůži poznat jejich práci a kolikrát jsem si říkala, ještě štěstí, že jsi mě, babo, na tu zdrávku nevzala. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hodně zajímavý příběh. Je zvláštní, jak si s námi osud pohrává.

      Vymazat
  12. To je pěkné povídání. Já měla taky jako malá ten dětský lékařský kufřík, moc mě bavilo si s ním hrát :D Všechna čest, vybrala sis krásné, ale dnes bohužel hodně těžké a složité povolání. Hlavně ať tě to na urologii pořád baví!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pěkná výpověď o životním směřování. Hlavní je, že jsi se našla a máš svoji práci ráda. To je hodně dobré do života. Pomáháš lidem a ti pomohli tobě. Opatruj se a přeji ti co nejlepší zdraví a spokojenost v práci ☺

      Vymazat
    2. O složitosti mi tu chvilku povídej. Máme před akreditací, jeden audit bude stíhat druhý. A platí jednoznačně heslo, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě....:-)

      Vymazat
    3. Děkuji Kitty za hezké přání:-)

      Vymazat
  13. Renatko, krásně se to čte, jak jsi došla ke své práci a jak ji miluješ dodnes. Jsi na správném místě a to Tě ctí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měla jsem štěstí, nevěděla jsem do čeho jdu, ale našla jsem se v tom :-)

      Vymazat

Děkuji vám za milou návštěvu ❤