Tohle je ale hoodně intimní otázka. Fakt je, že jsem si s touhle myšlenkou opravdu pohrávala. Sebevědomí na nule, nebo spíš po bodem mrazu, vůbec nic mi nešlo, na so jsem sáhla, to jsem zkazila. Začaly se mi hlavou honit myšlenky jako že stejně nejsem k ničemu a vlastně ani nebudu nikomu chybět...vařit neumím, uklidit neumím, na kluky nejsem dost přísná, v posteli taky za moc nestojím...Proti těmhle nesmyslům se mi tam honily i lepší věci, jako...no jo, ale co si kluci beze mě počnou, a co táta, opravdu jsem v posteli tak nemožná???? Polekala jsem se sama sebe a šla k psychiatričce. Ta mi řekla, že takové myšlenky má skoro každý, že je to normální. To mě vyděsilo ještě víc a bylo to.
Ten první pocit při myšlence na sebevraždu si nepamatuju. Asi bych to nedokázala vzít si život. Dnes jsem odpovědnější a nejsem tolik sobecká. Zni to nafoukaně? Možná. Ale tehdy jsem byla tak strašně zabraná do vlastních pocitů, že jsem nevnímala pocity lidí kolem mě. Teď se víc dívám kolem sebe...
O té posteli by se dalo diskutovat. Myslím, že záleží na chlapovi co z tebe vykřeše.
OdpovědětVymazatNa sebevraždu asi během života pomyslí každý, ale hlavní je se z toho vyhrabat a uvědomit si, že život není jen o tom špatném a hlavně, že když je člověku mizerně, musí začít od sebe, postavit se na nohy a zabrat, protože život za to stojí. :)
OdpovědětVymazatKrásně popsáno, málokdo to dokáže tak vystihnout. Ach ano, je to hoodně osobní téma.
OdpovědětVymazat[1]: Diskutovat raděj nebudu ale máš pravdu
OdpovědětVymazat[3]: Děkuji
OdpovědětVymazat[2]: Jo, bylo dost těžké začít u sebe. Myšlenky umí docela dost bolet...
OdpovědětVymazat