Už je to nějaký ten pátek, co jsme opustili pomyslné brány základní školy. Konkrétně 30 let. Vloni byl sraz a docela se vydařil. Kromě pár notorických nechodičů tam chyběl pouze jediný spolužák, Tonda. Bohužel už nikdy nepřijde. Jel tehdy ze zábavy na kole domů a srazilo ho auto. Své 25. narozeniny už nikdy neoslavil. Letos už za pár týdnů uplyne 20 let od jeho pohřbu.
Moji kluci vědí, že když se jde na hřbitov, jedna svíčka je vždy i pro Tondu.
V listopadu jsme se stejně nečekaně rozloučili s dalším spolužákem, kamarádem Jendou. Opět byl v hlavní roli nebezpečný úraz. Otec dvou malých dětí svůj boj o život prohrál. Rozloučení s ním bylo strašně smutné a velice velice emotivní. Zrovna dnes by Jenda oslavil 45 let. Ve škole to byl prima kamarád. Seděl za mnou a nikdy nezkazil žádnou legraci. Na mojí slavobráně, se s mým tátou docela slušně opil. Tátova otázka:"Jeníčku, kde máš botičku?" u nás doma doslova zlidověla. Jenda v rauši totiž odhodil svou botu přes slinici do malého políčka. Když jsme se rozhodovali, jaké jméno dát našemu prvnímu potomkovi, u holčičky jsme se shodli na Haničce. U případného chlapečka jsem si trvala na Jendovi. Sice se mu říkalo a stále říká Honzík, ale to nic nemění na tom, že vzorem mi byl spolužák Jenda.
Jendo...
Tenhle sraz byl domlouvaný hodně na rychlo. Podařilo se a sešlo se nás docela dost. Šli jsme dát na hrob kytku a zapálit svíčky. Cestou kolem školy jsem se rozhodla ji vyfotit. Mobilem to není žádná sláva. Některé fotky se vcelku podařily:
Tohle je naše základka a my.
Vchod s pamětní deskou Josefa Františka.
Dřív se o něm jen šeptalo, dnes má svoji základní školu.
Po poslední úpravě byl odstaněn zdobný portál, proč, to netuším.
Pamětní deska Josefu Františkovi.
Farní schodiště bývalo nedobrovolným svědkem našich školních lásek,
prvních schůzek a prvních nesmělých polibků...
Cesta na hřbitov se za ta léta vůbec nezměnila...
Bylo to smutné setkání. Jenomže život to nejsou jen veselé dny.
Radost střídá smutek.
Snažme se proto, aby těch usměvavých dnů bylo co nejvíce.
Reni, já se picnu, jak je ten svět malý, tak v Otaslavicích máme chaloupku, a aby to nebylo málo, ten hrob na levo od Jendova je náš . Jak vidíš pronásleduje nás společné pobývání v Prostějově a i v Ot. Měj krásný, dnes sluníčkový den Maryša
OdpovědětVymazat[1]: Svět je jedna velká dědina Přeji ti taky prosluněný den.-)
OdpovědětVymazatPoslední větu v článku by se mělo vytesat do kamene!
OdpovědětVymazatVšechno to nějak rychle utíká ale fotečky se ti moc povedli tak užívej těch krásných dnů Měj se
OdpovědětVymazatTeda, to je mi moc líto :(Jen nevím jeslti bych o tom takhle psala na blog.. je to přecejenom hodně osobní pro jejich rodiny a tak :/
OdpovědětVymazatMáš smutné vzpomínky. Ale ani já bych o tom nepsala na blog. I když je to asi součást Tvého života.
OdpovědětVymazatŽivot je krátký.
OdpovědětVymazat[4]: Jak zpívá Kája Gott - čas letí jako bláznivý...
OdpovědětVymazat[3]: Měli bychom život prožít a ne proživořit
OdpovědětVymazat[5]:[6]: Je to opravdu součást mého života a nepíšu o nich nic nepravdivého. Měla jsem je oba dva moc ráda a jejich rodiny to moc dobře vědí.
OdpovědětVymazat[7]: Někdy až příliš ...a z toho je úžasný
OdpovědětVymazatAno, věřím, že je to smutné. Já mám na jednu stranu výhodu, že nevím o tom, kdo ze základky je a kdo není. Jsem daleko a možná je to pro mne lepší. Nemusím tolik plakat. Já vím, že i to k životu patří, ale stejně i tady každého souseda obrečím.
OdpovědětVymazatJediná chyba byla fotografie - což uznávám a omluvila jsem se, víc Vám k tomu říci nemůžu, protože celý článek a veškeré informace jsou pravdivé a na jedné chybné fotografii opravdu vystavěn nebyl, pokud jsem někomu "zblbla" hlavu jednou fotografií, pak nevím kde přesně je ten problém, těžko jen na mé straně.. Každopádně moc děkuji za reakci.
OdpovědětVymazat[12]: Já si nedokážu představit, že bych žila daleko od svých spolužáků. Rádi se scházíme. A tyhle smutné události prožíváme společně
OdpovědětVymazatBudeme mít brzzy sraz po 30-ti letech od maturity. Pokud vím, snad všichni žijeme, ze základky taky. Je to zvláštní, ta představa, že někdo ze spolužáků už není mezi námi. A to se zdaleka nemáme všichni rádi.
OdpovědětVymazat[15]: Nás je od maturity o jednu míň. Dověděly jsme se to až delší dobu po jejím pohřbu....
OdpovědětVymazatAno i toto patří do života. Zrovna minulý týden jsme měli smutnou událost v rodině. Teď v květnu máme sraz základky a jsme všichni. Jen ze střední už ne. Ale jak sama píšeš, chybí jen notoričtí nechodiči. Farní schodiště by mohlo vyprávět, viď. Ten chrám je nádherný.
OdpovědětVymazat[17]: Mohlo by vyprávět, ale muselo by se to cenzurovat
OdpovědětVymazat[18]: Jak ti rozumím
OdpovědětVymazatbohužiaľ aj toto je naša súčasť života, aj keď nie práve tá najkrajšia... chápem, čo pre teba znamenali a pre mňa by to bolo rovnako silné, ak by som stratila niekoho, kto mi bol blízky. Ja takýto vzťah so spolužiakmi nemám, lebo nebola som s nimi od samého začiatku a potom, občas majú deti príliš veľké predsudky aj tam, kde by ich mať nemuseli. A s tými zo strednej školy si už rovnako nerozumiem, keďže nepatrím do klubu - vydatá a matka. :( Čo už....
OdpovědětVymazatAno, i to je život. I mému tátovi bylo pouhých 45 let...Musíme tam všichni..ale ne vždy je to útěchou...
OdpovědětVymazat