Cloumou se mnou.

Úplně poprvé jsem emoce nedokázala ovládnout na mámině pohřbu. Smutek si se mnou dělal co chtěl. Plakala jsem ještě cestou ze hřbitova. Zastavilo se to až mi dali do ruk kočárek s ročním synem. Usmíval se, brlal si, máchal ručkama a tím mě dostal. Vrátila jsem mu úsměv a slzy byly ty tam. Ale přiznávám se bez mučení, jsou situace, kdy mi při vzpomínce na rodiče zvlhnou oči...

Když mladší syn začal na svou neutuchající žádost fidlat na housličky, přišla další emocionální éra. Tentokrát hudební. Před vánocema a na konci roku byly pořádány besídky pro rodiče. Děti se předváděly v tom, co se naučily. Nad synovým výkonem jsem se usmívala jako jojo a tleskala jako o život. Ale když starší děti zahrály Ave Maria, byla jsem totálně v háji. Nejdřív mi zamrazilo v zádech, pak se mi spustily slzy. Nešlo tomu zabránit. Ve vyšších ročnících tenhle stav hravě zvládl navodit i syn. Třeba když hrál se souborem Muzika v kostelech při Adventu. Nebo při jeho produkci Čechomoru či Pirátů z Karibiku. Ale není to jen synova zásluha, má v tom prsty i hudba samotná. Dokáže mě rozesmát i rozplakat.

Podobně si s mými emoceni pohrává i dobrá kniha nebo film. Zaberu se do děje tak, že ho prostě prožívám s postavami. Směju se i brečím s nimi. A je mi přitom strašně dobře.

Jsem prostě cíťa. Vím to a vůbec mi to nevadí. Probulela jsem maturitní vyřazení obou synů i svoji státnici. Smála jsem se jako sluníčko na své promoci. O vyřazení a promoci syna - vojáka jsem psala minule. Ráda se směju a ráda si i z radosti popláču. Treba jako u tohohle nepříliš dobře natočeného videa. Vystoupení bylo součástí jeho maturitního plesu. Vůbec jsem netušila, co bude následovat, jen jsme byla poprosená, abych to natočila foťákem, se kterým jsem tehdy neuměla ani fotit:

U toho prostě jako správná máma musím být

šťastná jako blecha a pyšná jako páv.