Takový ten pocit...

Byl čtvrtek ráno. Vzala jsem si kolo a jela na město. Na náměstí se stavělo pódium pro poslední koncert Prostějovského kulturního léta. Netušila jsem kdo má vystoupit. Kamarádka na mou sms odpověděla velmi rychle. Tento večer bude patřit skupině Slza a potom Michalu Hrůzovi. Myslela jsem, že půjdeme spolu, ale ona měla jiný plán. Druhé zklamání přišlo v knihovně. Nemohli mi půjčit žádnou knihu, protože se musel zaplatit roční poplatek, já u sebe neměla hotovost (téměř všude platím kartou) a navíc se mi podařilo u knihy (zůstala nedočtená doma) přešvihnout maximální dobu půjčení, čímž se mi zablokoval účet. Až zaplatím a vrátím knihu, můžu si zase vesele půjčování obnovit. Naštvaná na samu sebe jsem přijela domů, aby se mi podařilo k obědu připálit rýži. Na další sms s dotazem jestli dotyční půjdou ve 20 hodin na město poslechnout si Hrůzu přišly samé omluvné odpovědi. Pustila jsem si natočený film no a po něm mi to konečně docvaklo. Prostě na to náměstí půjdu sama. V tom davu se docela jistě ztratím. Kdyby neměl mužíček odpolední, měla bych to vyřešené, ale takhle mi nezbylo než přesvědčit sebe, že na tom nic není jít sama. Raděj se odreagovat při hezké hudbě, než sedět doma u bedny. Začala jsem se těšit. Bohužel s blížícím se večerem rozhodnutí jít sláblo až vyhaslo úplně. Zůstal jen takový zvláštní pocit jako kdybych ten koncert slyšela, jako bych tam byla. Copak to jde být tam když jsem tady? Jenže pak zazvonil mobil. Kamarádka byla na městě a zjišťovala, jestli tam náhodou nejsem taky. Už podruhé v tomto dni jsem sedla na kolo abychom za 10 minut pomáhaly se zpěvem Hrůzových písniček. Zaplněné náměstí vytvořilo super atmosféru. Moc se mi ten večer líbil.

Včera jsme slavili narozeniny malého Adámka. Pozdě večer jsme si při vínečku, pivečku a slivovičce vášnivě diskutovali o nesmrtelnosti chrousta. Já, coby řidič, vypila snad celý sud citronády. Až si ze mě oba švagříci začali utahovat. Pak přišel zase ten zvláštní pocit, že to bude jako když byli kluci malí a my tam přespávali. Už víc než 15 let jezdíme spát domů. Asi mi z té vody zprůhledněla lebka, protože mi zbytek osazenstva četl myšlenky. Vzápětí přišla první nabídka k přespání. Nakonec můj muž svolil. Během vteřiny jsem držela v ruce skleničku s bílým vínem. Zvládla jsem celkem 3 dvojdecky. Na mě úctyhodný výkon. A pointa? Zjistila jsem, že ve čtvrtek kromě tří lidí sedících u stolu byli na koncertě všichni. Poslala jsem prostě sms na nesprávná čísla.

Dort pro oslavence chutnal výtečně.