Nestěžuji si.

Narodila jsem se jako dítě, které je svým biorodičům na obtíž. Po půl roce mě objevil jeden manželský pár toužící po maličké okaté holčičce. Za krátko jsem dostala nejen nové příjmení a domov, ale hlavně láskyplou rodičovskou náruč. Jak bych si tedy mohla stěžovat ne nefér život? Co ty děti, které dodnes znají jen tety z dětských domovů, vesniček nebo Klokánků? To ony by mohly žehrat na nefér život.

Ve škole se mi dařilo vcelku slušně, přihlásila jsem se na zdravku a dostala se tam. O práci zdravotní sestry jsem předem neměla ani páru. Krok do neznáma se vyplatil. Já a moje nové povolání jsme si sedli jako poklička na hrnec. Opět není důvod stěžovat si na život. Vždyť komu se poštěstí živit se tím, co ho baví? Je spousta lidí, kteří si svoji pracovní dobu vyloženě odtrpí a ke konci počítají minuty...Pokud práci vůbec mají...

Vdávala jsem se poměrně mladá a těhotná. Tehdy to bylo docela normální. Syn se narodil zdravý jako rybička. Nějaký atopický exém mě nemohl rozhodit. Druhorozený syn se narodil o měsíc dřív, ale jinak také zdravý. Oba měli vlastně velké štěstí. Mým tehdejším spolupracovnicím se narodila nemocná miminka. Přežila jen pár let. To ony mohly plakat nad nefér životem. Ne já. Oba mí synové sice z části mohou za mé stříbrem prokvetlé vlasy, ale jsou tu i když pár desítek kilomerů daleko. Byla jsem nedílnou součástí jejich dětství i dospívání. Mohu dál sledovat jejich krůčky v dospělosti a jsem za to neskutečně vděčná. Je to takový malý zázrak. Bohužel je stále hodně dopravních nehod, nešťastných náhod i sebevražd...

Ani nad svým zdravím nemám právo narozdíl od manžela brblat. Už dvakrát bojoval s rakovinou. To on by mohl prohlásit, že život k němu není fér. Přesto ani on to neudělal. Zatnul zuby a dal se do boje.

Rakovina mi před léty vzala mámu. Tehdy jsem se cítila strašně ublížená. Odešla a nechala mě tu s ročním klukem. Ale během pár měsíců sebelítost přešla. Vzpomněla jsem si totiž na ty krásné společně prožité chvíle. Když před pár lety navždy odešl i táta, opět mě přepadla sebelítost. Tentokrát jen na pár týdnů. Moje rodina a všichni přátelé, včetně vás blogových, mi pomohlo propast osamnění překlenout. Moji rodiče tu se mnou už nejsou. A přece nejsem sama. Stačí se podívat na fotky s nimi a jsou zpět.

Měla jsem velké štěstí, že mě tehdy našli a proto si mohu dnes s klidným svědomím říct, že ke mě život byl a je fér.

Někdy je vlídnější, někdy je tvrdší, ale takový už je život...