Bezchybně to nejde

Nikdo z nás není neomylný. Každý čas od času chybuje. V dobrém úmyslu uděláme něco, čeho později litujeme. Pospícháme, když máme být trpěliví. Rozhodujeme se s horkou hlavou, místo abychom počkali a všechno v klidu probrali. Myslíme si, že jen my máme patent na pravdu. Tvrdohlavě lpíme na špatném úsudku, neslyšíme, nevidíme. Cítíme se ohrožení a v sebebraně kolem sebe bodáme ostrými slovy, kterých později litujeme.

Vdávala jsem se příloš mladá, v 19 letech. Musela jsem. Tenkrát bylo normální, udělat školu nebo se vyučit, nastoupit do práce, najít si kluka, otěhotnět s ním a vdát se. Trpělivosti jsem se teprve učila. Všechno jsem chtěla mít hotové teď, ne až zítra. Nemožné hned, zázraky na počkání. Když máma onemocněla, neměl syn ani rok. Věděla jsem, jak moc je to zlé. Ale nedokázala jsem si s ní užívat společné chvíle. Moje první veliká chyba. O to větší byly výčitky svědomí po jejím odchodu. Vztahy mezi mým tátou a manželem nikdy nebyly nic moc. Časem ochladly skoro úplně. Nemám ráda hádky, nechtělo se mi jít do sporu a pomoct oběma si všechno vyříkat. Moje druhá velká chyba. Děti všechno vnímaly. I moji neochotu řešit problém. Když měla tátova sestra narozeniny, sedli jsme do auta s tátou, jeho další sestrou, sestřenicí a udělali přepadovku. Teta Růža měla radost. Ale jak uviděla tátu, začala plakat. Viděla to, co já přehlížela. Byl hodně nemocný. Nic neomlouvá to, že já ho vídala narozdíl od ní každý týden. Jako zdravotník jsem si měla změny všimnout. Opět velká chyba. No a za několik měsíců se tátovo zdraví hodně zhoršilo. Dokonce ležel týden v nemocnici a obvinil z toho mě, prý abych za ním nemusela jezdit, nechala jsem ho ležet ve špitále. Jenže někdo musel každičký den jezdit krmit psa. Vše se pozvolna vracelo do zajetých kolejí, až jednou....Stokrát jsem si říkala, proč jsem tam nezůstala déle, proč jsem spěchala domů, proč..? Další velká chyba? Nevím. Vím jen jedno. Táta čekal, až odjedu a pak zemřel. Ještě ten večer. Najít ho druhý den v poledne bylo hodně bolestné...

S každou chybou se člověk vyrovnává jinak. Někdy stačí omluvit se, jindy je třeba udělat tu správnou věc, aby chybu odčinil. Důležité je, abychom si ji vůbec uvědomili. Vlastně ani nevím, jestli se smí říkat chyby, pokud nás dokáží posunout někam dopředu. Časem se ze mě stala mnohem trpělivější osoba. Dokážu ustoupit ze svých požadavků i když vím, že pravda je na mé straně. Jsem daleko víc tolerantnější k chybám druhých. Dokážu si vážit docela obyčejných věcí. Třeba takový společný oběd s manželem není až tak úplná samozřejmost. No a o společném stolování s oběma syny naráz ani nemluvím, to je přímo státní svátek. Už se nebojím hádek s mužem. Přišla jsem na to, že je lepší mít bolestné jasno než vachrlatý klid. Nedávno dávali v televizi romantický film. A jeden muž tam pronesl velmi pravdivou myšlenku:"Kdybychom se se ženou hádali tak jako vy dva, jsme do dneška spolu..." Život je příliš krátký na to, abychom ho jen přežívali, pojďme si ho pořádně prožít. Třeba i s chybami, jsme jen lidé a chybovat je lidské...

To je máma s tátou.

I oni udělalali pár chyb.

Ale také spoustu dobrých věcí.