Stalo se to docela nečekaně. Na oddělení, kde pracuji, byl přijat starý muž se zlomeným krčkem stehenní kosti. Už jeho příjmení, při předávání služby, mi připomnělo dobu dávno minulou. No a když jsem ho poprve uviděla, zastavil se čas. Úplně se mi zježily chloupky na rukách a mráz přeběhl po zádech. Na posteli ležel někdo velice podobný člověku, jehož jsem jako dítě hodně často vídala. Říkávala jsem mu "strécu". Měl stejné bydliště i příjmení jako moje prababička z máminy strany, Babica. Až na to, že stréc zemřel někde kolem roku 1980. Byl to bratr Tetiny, která mě pomáhala vychovat a kterou jsem měla hodně ráda. Doma jsem prohledala staré fotky a našla tuhletu.
Je na ní můj táta, ten mladší, a stréc.
Ukázala jsem ji holkám v práci. Nestačily se divit. Podoba obou starých pánů je opravdu hodně velká. Jsou jako dvojčata. Jenže on je chudák naprosto dezorientovaný. Prý za ním chodí jeho žena. Té bych se mohla zeptat, jestli onen pacient náhodou není syn stréca Babicy. Podle roku narození by mohl být i jeho mladší bratr. Ale to bych musela mít štěstí, aby přišla na moji službu. Mohla bych jí zavolat, ale k tomu nemám odvahu a taky by to mohla považovat za neslušnost. Je smutné, jak málo toho vím o mámině rodině
No a dnes ve frontě u jednoho mobilního operátora mě minulost dohnala podruhé. Oslovil mě mladý muž. Nepoznala jsem ho, musel se mi představit. Normálně jsem se zastyděla. Jako malé děti jsme si i s jeho sestrou hráli docela často. Naši tátové totiž spolu kamarádili. Jeho táta Jiří Schuster byl v roce 1959 mistr ČSSR v řecko-římském zápase. Dělal s mým tátou na údržbě v OP Prostějov. My děti jsme jim sloužili jako zátěž při tréningu. Oba dva totiž hrávali hodně často fotbal. Milovala jsem to. Seděli jsme tátům na zádech, oni funěli jako lokomotiva a snažili se stačit nasazenému tempu kliků. Nebo si nás posadili za krk a běhali s náma jedno kolečko v tělocvičně za druhým. Pan Schuster uměl krásně malovat pokoje. Udělal mi pokaždé něco zajímavého. Nejvíc se mi líbilo srdíčko z barevných pírek nad psacím stolem v pokojíčku. Byla to nádhera. A já dnes potkala jeho syna. Radost ze shledání byla oboustranná.
Pro zdroj obrázku na něj klikněte.
Taky vás občas dožene minulost?
Zajímavá setkání. Já ani nevzpomínám, že by mne dohnala minulost.
OdpovědětVymazatTo je zvláštní, dvě takové náhody skoro najednou... Kolik se vrátí vzpomínek, viď?
OdpovědětVymazatNevybavuji si, že by mě dohnala minulost i když bych si to v některých případech docela přála.Mohla bych tomu jít naproti, ale netroufám si.
OdpovědětVymazatSamozřejmě se to občas stane. Většinou ale nejde o "dohánění", ale o příjemné (a tedy povolené) překřížení dráhy .
OdpovědětVymazatMně se spíš stane, že se mi o někom zdá, třeba o dávné spolužačce, nebo v průběhu dne se objeví myšlenka na nějakého člověka z dávné doby a já ty lidi pak brzy potkám.
OdpovědětVymazatTo se mi taky stává, dokonce je zahlédnu v televizi.
OdpovědětVymazatMne kdyby dohnala minulost tak věřím, že bych nemusela mít strach, jenom nějakou radost, ale zatím nic. Tobě přeji, ať tě minulost, která tě dohonila dvakrát za sebou, jenom těšila a přinesla samé hezké okamžiky.
OdpovědětVymazatObčas se mi přihodí něco podobného. Před dvěma roky jsem ve svém rodišti v jednom z obchodů přemýšlela, proč si mě "ten chlap" prohlíží. Pak jsem se podívala pozorně, zahleděla jsem se do očí a došlo mi, že je to moje první, leč platonická, láska. Příjemně jsme si zavzpomínali.
OdpovědětVymazatU nás v jednom supermarketu mě pronásledoval obtloustlý brýlatý chlapík a pak mě oslovil a zeptal se, zda jsem Alena. Povrdila jsem mu to a on na to, že jsme spolu chodili 9 let do jedné třídy. Pamatovala jsem si ho jako drobného blond'áčka. Domluvili jsme se, že ted' bydlíme jen kousek od sebe. Bylo to setkání po 45 letech.
Zůstali jsme v kontaktu, párkrát jsme se sešli. Bohužel, už se nesejdeme, loni v březnu náhle zemřel.
V obou těchto případech bylo "dohnání minulostí" příjemné.
Držím palce, abys zastihla příbuzné pana Babicy a zjistila pravdu.
To je hezké.
OdpovědětVymazatTuhle jsem byla se synkem na pohovoru, kvůli stipendiu. Prohlédli jsme si jednu velikou fabriku...
OdpovědětVymazatPo sedmnácti letech zase jednou na velkém provoze. O stipendium žádalo víc kluků, jeden z nich byl syn mého bývalého kolegy Po sedmnácti letech na velké hale, s vůní oleje a strojů a s bývalým kolegou Tak to jo, to byla facka od minulosti A krásná
Tak u mě zatím nic jen nevím, jestli bych chtěla...
OdpovědětVymazatAle krásně jsi to popsala
[1]: Je to smutné i milé zároveň
OdpovědětVymazat[2]: Ani jsem netušila, že jich tolik mám
OdpovědětVymazat[3]: Tohle bylo naprosto spontánní, nečekané a krásné ...
OdpovědětVymazat[4]: V prvním případě to bylo trochu smutné setkání, o to víc jsem si vychutnala to druhé
OdpovědětVymazat[6]: Takové známé já nemám, abych se na ně mohla dívat v telce
OdpovědětVymazat[5]: Tak o tom prvním setkání se mi "ani ve snu nezdálo"
OdpovědětVymazat[7]: To se také splnilo
OdpovědětVymazat[8]: Pravda je taková, že onen pacient v nemocnici je syn stréca Babicy
OdpovědětVymazat[9]: Byla to taková směsice pocitů, kde jednoznačně převládaly ty příjemné
OdpovědětVymazat[10]: Kdybych to měla spočítat, tak s mladým mužem jsem se setkala po víc než 30 letech
OdpovědětVymazat[11]: Děkuji
OdpovědětVymazatStarý pán ležící na našem oddělení je synem stréca Babicy. Když jsem se představila jeho manželce, překvapila mě. Ona mě totiž zná od malého dítěte. Znávala i mou mámu. Ale nejvíc mě udivilo, že zná mou tchýňku a celou rodinu z manželovy strany. Inu, jak my tady říkáme, Prostějov je jedna velká dědina
OdpovědětVymazatU mňa by minulosť aspoň na nejaký čas mohla nechať zamknuté dvere a neozývať sa! bola by som jej fakt, že vďačná! ... potom ma to stojí zbytočné nervy.
OdpovědětVymazatJa nerada pozerám do svojej minulosti. Buď zistím, že som bola krava ja, ak som si nechala ujsť zaujímavú príležitosť, alebo naopak, že som naozaj bola hlúpa, ak som vstúpila do niečoho, do čoho som nemusela... :( čo už.
[24]: Tak takový pohled do minulosti bych taky raděj nechalamza sebou. Tohle byly příjemné vzpomínky
OdpovědětVymazat