Do svých 14 let jsem měla domovy dva. V jednom jsem spokojeně žila se svými rodiči. Do druhého, kde žila Tetina se svým synem, jsem ráda chodila téměř denně a občas mě tam naši nechali i přespat.
Na střední školu jsem nastoupila v jiném městě, dojíždět se nedalo, takže jediným řešením byl internát. Páni, jak já se na něj těšila. Rozčarování přišlo příliš brzy. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, jak krutá může být odlišnost. Můj přechodný domov rozhodně první dva roky nebyl tak super, jak jsem si ho představovala. Třetím rokem si to sedlo a když jsme se na konci toho čtvrtého loučily, ani jedno oko nezůstalo suché.
Krátce po dokončení školy jsem se vdala. S téměř ročním synem jsme se stěhovali do nového bytu ve městě. Bylo hodně těžké si tam zvyknout. Nikdo se nezeptal, jak se dnes mám. Nikoho nezajímalo, jak roste naše dítko. Nikdo si nevšímal mých očí plných slzí. Stala jsem se neviditelnou. No a když jsem si konečně našla kamarádku, povedlo se jí obrat mě o peníze.
Snažila jsem se vytvořit našim dětem hezký domov. Ale hádky s mužem tomu asi moc nepomohly. Poslední dobou si zase říkám, proč starší syn nejezdí častěji domů. Proč ho to sem netáhne? Co jsem udělala špatně? Změní se to někdy? Když jeden nebo druhý kluk přijede domů, je to pro mě svátek. A troufám si říct, že pro muže taky. Pořád udržuju jejich pokojík, místo abych z něj udělala ložnici.
Domeček po mém tátovi se snažím udržovat v chodu. Nedokážu si představit, že by tam měl žít někdo cizí. Je to domov mého bezstarostného dětství. Plný krásných i smutných vzpomínek.
Uprostřed je domeček, v němž jsem vyrůstala.
Uprostřed vzadu chátrá domeček Tetiny.
Bývalý internát.
Za stromy je schovaný náš dům.
Všechno záleží na okolnostech a osobně si myslím, že teď je naprosto zbytečné ptát se proč. Minulost je pryč a tu nezměníš, mnohem důležitější je, jak se postavíš k současnosti. Co si třeba o tom se synem promluvit?
OdpovědětVymazatNapsala jsi to hezky, četla jsem to 2x. Tu změnu bydliště zažil asi každý, také to znám, ale opravdu pokud je v novém bydlišti dobře, jako že u mě je, tak nemá cenu to moc prožívat. Ale je jasné, že vzpomínky jsou a možná je to dobře. Můj přítel často říká - to už bylo... A syn? Možná je to povahou, kolik matek říká, že mají více dětí a každý je jiný. Je to sporné, když se kluci dlouho drží doma, koluje názor, že to je mamánek, že máma hotel je nejlepší. ... A jak vidím ten domek tetiny, proč chátrá, tam nikdo už nebydlí?
OdpovědětVymazat...najkrajší citát, ktorý ma napadne pri slove "domov" je ten, o ktorom neviem kto ho napísal a i tak je pre mňa niečim výnimočným: "Domov sú ruky, na ktorých smieš plakať."
OdpovědětVymazatTiež som sa už veľakrát sťahovala a viem, že v živote ma ešte niekoľkokrát sťahovanie čaká. Nebránim sa mu, ale mám voči takému kroku rešpekt.
Napísala si to krásne... synom nemožno vyčítať, že domov nezájdu tak často ako by ich maminka chcela. Stali sa dospelými, užívajú si svet, užívajú si slobodu, dospelosť. Majú prácu, priateľky, kamarátov... rodina by mala byť na prvom mieste a verím, že aj stále je, ale chlapci sú v tejto povahe trošku iní ako dievčatá. Oni prídu a keď budú mať deti, tak ešte častejšie :).
Tvoj rodičovský domček je naozaj veľký :). Dalo by sa s ním krásne popracovať a prečo sa tam vlastne nepresťahuješ z bytu? Ráno by ťa budili vtáčiky, dala by som tam stromy, kvety predzáhradke, kríky... okolo plotu brečtan :).
Moc hezky jsi nám to popsala i s fotkama Měj se hezky
OdpovědětVymazatJá vlastně mám třetí domov, když to takhle počítám... do jednoho pořád ještě chodím, bydlí tam babička. A opravdu se tam ještě cítím jako doma, nepřipadám si tam jako na návštěvě, i když tam 13 let nebydlím... :)
OdpovědětVymazatCo jsem udělala špatně, to vím...
OdpovědětVymazatTaky jsem to četla 2x... Takhle v pár řádcích celý život. A ani tohle po nás nakonec nezůstane. Můj syn se taky domů moc nehrne a přitom ho mám kousek.
OdpovědětVymazatRenátko, já si nemyslím, že jsi něco udělala špatně. Kluci to mají jinak, než holky. Škoda, že jsi neměla jedenu dceru, že? Ale určitě vás mají rádi a až budou vnoučátka, třeba se to zlepší, uvidíš.
OdpovědětVymazatMoc hezky napsáno, s odstupem. Je prima, žes přidala i fotky. Ale jak říká Hanka nebo spíš její přítel - co bylo, bylo a dnes je dnes. A tím se taky řídím.
OdpovědětVymazat[1]: Zkouším to, jenže on pokaždé argumentuje tak, že se jen těžko hledají proti. Možná kdybych tvrdě trvala na svém...ale já chci, aby jezdil domů rád, aby se na nás těšil. Ne aby se těšil, až bude odjíždět...
OdpovědětVymazat[2]: Domek Tetiny je prodaný už před léty. Majitel se asi přecenil. A s těmi dětmi máš pravdu, jsou každý jiný. A oba dva touží po samostatnosti...
OdpovědětVymazat[3]: S dětmi máš asi pravdu, já to v koutku duše vím...Ten domeček po tátovi je kapitola sama o sobě. Manžel tam moc nechce jezdit a pomáhat mi ho dát do pucu. Je tam hodně práce. A já sama nevím, jestli tam chci žít natrvalo. V předzahrádce jsou květiny, na zahradě zase ovocné stromy a vinná réva. Ještě jsem si tam loni zryla kousek na keříky, traviny a květiny z řady skalničkových trvalek. V PV bydlíme na okraji města. Ráno je tu tolik zpěvu ptáčků, že bych je občas postřílela
OdpovědětVymazat[4]: Děkuji
OdpovědětVymazat[5]: To je super!
OdpovědětVymazat[6]: Snad na to ti naši kluci časem přijdou...
OdpovědětVymazat[8]: Milá Ježurko, jestli se těch vnoučátek dožiju
OdpovědětVymazat[9]: Je nesnadné vhodit minulost za hlavu. Ale člověk je tvor učenlivý
OdpovědětVymazat