Předtucha

Už několik dnů mám splín. Je mi opravdu hodně smutno. Jako by mě něco dusilo. V práci to ještě jde, mám úkol pomáhat lidem, oni mají svoje bolesti a potřebují povzbudit. Ale sotva odejdu do šatny, převleču se, připojím sluchátka k mobilu, zmocní se mě během chůze domů melancholie. Za dveřmi bytu to na mě padne úplně. No a když pak na mě muž spustí zhurta , že jsem "doprčila " kanály na tv, brečím a brečím a brečím. V sobotu na klubovém setkání jsem se nabila energií. Říkám si, konečně je to za mnou, jenže to bych se nesměla v noci probudit na mokrém polštáři. Vím, že je to špatně. Snažím se obklopit pozitivními věcmi. Dnes přišel manžel z práce a ptal se, jestli se mi ozval syn - voják. Tak jsem se dověděla o Bruselu...

Zdroj obrázku jsou www.parlamentnilisty.cz

Kliknutím na obrázek se zobrazí článek z idnes.cz

Muž mi tohle pustil na tv, projeli jsme zpravodajské kanály, potom i net. Nevědomost je děsná. Hned jsem psala klukovi, jak na tom je. Zatím jsou ve střehu, připraveni k eventuální pomoci tam, kde to bude třeba. Začínají se aktivovat zvýšená bezpečnostní opatření. Mám o něj strach. Podívala jsem se na mapu Evropy. Oči se mi zalily přívalem slz. Jako bych tušila, že se něco stane, co opět ovlivní životy nás všech. Už vím proč ta temnota na duši. Jen stále ještě nevím, jestli je v dáli světlo. Snažím se věřit, že je. Pokouším se přesvědčit samu sebe, že všechno bude dobré. Moje optimistické já opět rozsvěcuje temnotu uvnitř mě. Na jednu stranu se mi ulevilo, nepropadam se do deprese, ani nejsem vyhořelá. Je tu však jedno obrovské ale...