Jak plyne čas

Konečně jsem se dokopala k tomu, abych si přehrála epizody Nemocnice Motol. Je to takové strovnání ve stylu oni tam a my tady. Vidět svoji práci z nadhledu je velmi zvláštní a mnohdy i poučné. Občas spokojeně pokývu hlavou, jo, tohle máme taky tak dobře zmáklé. Jak může být člověk nespokojený se svým životem, když skoro denně v práci vidí, co by se mohlo stát? Obyčejné starosti se tak nějak přesunují do pozadí. Nemáme žádné supervážné případy, ty jsou primárně ošetřovány ve velkých traumacentech v Olomouci nebo v Brně. Přesto u nás leží třeba muž zasypananý sutí se zlomenou pánví. Naprosto musel přehodnotit celý dosavadní život, protože ho čeká několik dlouhých týdnů v posteli, bez možnosti posadit se. Jeho spokojený život dostal trhlinu, ale nezlomilo ho to. Směje se s námi, má neustále dobrou náladu. Pozvbuzuje psychicky zlomeného spolupacienta po operaci bérce. Nejspíš dnes večer vtipně okomentuje můj nový účes. Byla jsem se nechat ostříhat a kadeřnice to malinko přehnala. Ve vedlejším křesle seděla starší paní, řekla bych tak přes 70. Své stříhání s foukáním brala jako malou společenskou událost. Užívala se to naprosto neskutečně. Rozdávala úsměvy na všechny strany. Udělala radost nejen sobě, ale i všem kolem. Nakazila nás perfektní náladou. Taky si umím udělat radost. Zůstaly mi od vánoc ještě dva dárkové poukazy. Tak jsem je proměnila v dobře padnoucí letní šaty na ramínka, sandály a nějakou tu bižuterii. Možná, že to byla i taková malá náplast na smutek po odjezdu staršího syna a jeho slečny. Přijeli v sobotu večer, viděli jsme se asi tak 10 minut, pak mi nezbylo než spěchat na noční službu. V něděli jeli na výlet do Zoo a vrátili se až hodně pozdě večer. V pondělí brzy ráno jeli na přijímačky do Zlína a přijeli zase chvilku před mým odchodem na noční. Do Jihlavy odjížděli v úterý odpoledne. Čas strávený společně utekl jako voda. Přesto jsem spokojená, že tu byli aspoň na skok. Nebudu tlačit na pilu, jak jsem si předsevzala k novému roku. Naše setkávání prozatím nechám jen na synech. Jen komunikaci po telefonu a intenetu jsem docela slušně zintenzivnila. Oni jsou spokojení, mají své slečny, mají práci, mají svůj život takový, jaký si sami přejí. Je fajn, že jsem (spolu s mužem) součástí jejich světa.

Jsem spokojená s tím, co mám.

Když je mi těžko, řeknu si, mohlo by být hůř, tak neremcej.

Mám prima kamarády a přátele, kteří mi ochotně nastaví rameno.

Co víc můžu chtít?