Nepřemýšlím nad myšlenkami

Myslím si, že chmury občas přepadnou i naprosto pohodového človka.

První černé myšlenky přišly s manželovou nemocí. Leželi jsme vedle sebe. Já měla hlavu na hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce. Přepadl mě strašný smutek. Co když to nezvládne, co pak? Jak to sama zvládnu s klukama? Bez něj budu ztracená. Když pak ležel na onkologii a já spala sama, cítila jsem beznaděj. Ovládl mě strach. Hluboko uvnitř jsem věděla, že to zvládne, že se uzdraví, ale červík uvnitř mé hlavy nahlodával naději i víru v dobrý konec. Pak zemřel tchán. Po jeho pohřbu jsme se dívali na fotky ze smuteční síně. Pohled na ně byl děsivý. Kolik smutku a beznaděje čišelo z těch barevných snímků...

Po roce se nemoc vrátila. Navenek jsem byla manželovi a klukům oporou. Muselo to tak být. Někdo musel dodávat naději. Ale uvnitř mě to rvalo na kusy. V noci se moje myšlenky rozutekly a žily si svůj vlastní život. Spřádaly katastrofické scénáře jako důsledek manželovy prohry s nemocí. Budila jsem se tehdy zpocená a vyděšená. Snažila jsem se myslet při usínání jen na hezké věci, ale moje hlava si prosadila svou. Svůj podíl na tom měl i muž, který první řadu chemo léčby nezvládal ani psychicky, ani tělesně. Byl protivný a zlý. Ve finále ná obviňoval z příčiny vzniku nemoci. Možná proto mě občas napadla nějaká ta myšlenka na prohru manžela s nemocí...

Naštěstí už je všechno pryč. Snad napořád. Muž už je pár let v pořádku. Ťukám to.

Já měla to obrovské štěstí, že když se mi znovu začala bortit pod nohama zem, stál při mě přítel. Ne, milenec ne, přítel v tom nejčistějším slova smyslu. Jako kdyby mi viděl do hlavy. Stačil mu jediný pohled a pár slov, aby věděl, jak na tom opravdu jsem. Před mím nemělo smysl předstírat jakékoliv happy. Naučil mě myslet pozitivně. Přiznávám bez mučení, že to nebylo zrovna jednoduché. Přepadení romy a nenávistný postoj pokladní ve mě zanechal otevřenou ránu, která se místo hojení stále otevírala. Přítel na mě viděl to, co já sama v sobě popírala. Stála jsem na okraji deprese. Můj muž to bagatelizoval, umocňoval ve mě pocit, že dělám z komára velblouda. Přítel viděl, že to nezvládám, donutil mě vyhledat odbornou pomoc a nestydět se za to. Moc si ho za tento postoj vážím.

Nechci se bát vlastních myšlenek. Když večer usínám, myslím na to, na co chci myslet. Občas směle popustím uzdu své fantazie. Na jednu noc se ze mě stane třeba hrdinka z právě přečtené knihy. Prožiju si svůj snový příběh a ráno se vzbudím spokojená a s úsměvem na rtech vstávám. Je pravda, že někdy mi myšlenky trochu ztmavnou. To si pak o tom s někým promluvím. S mužem, s kamarádkou, s přítelm nebo s vámi. Pomůže mi to rozptýlit negatiní myšlenky. Zase je mi pak fajn.