Nebylo by špatné mít kolem sebe trochu víc přívětivější svět. Bez válek. Bez násilí. Bez chamtivosti. Nejspíš je to utopie. Ale zkuste si to alespoň představit. Přestali by zbytečně umírat lidé. Znásilňování žen by se stalo minulostí. Lidé by neměli potřebu krást a shromažďovat majetek...
Nejsem až tak najivní, abych tomuhle věřila. Úplně by mi stačil trochu ohleduplnější, vlídnější a alespoň maličko emptatičtější svět z lidí kolem nás. Bylo by mnohem snazší a mnohem příjemnější pozorovat vzorce chování lidí, než se bát jet na velkou akci, protože by se mohlo jednat o teroristický útok...
Každý (téměř každý) je zahleděný do svých vlastních problémů. Málokdo je ochotný pomoci někomu v nesnázích. Psychologické studie dokázaly, že existují jakési vzorce chování. Je až zarážející, na kolik jsou pravdivé. Pochopitelně vždy záleží na povaze člověka.
Video je v angličtině. Označila jsem časy vlastní studie.
Studie lidské psychiky
0:40 - normálně oblečený muž se nedočká pomoci
1:42 - normálně oblečená žena - pomoc za 4 a půl minuty
3:02 - velmi dobře oblečený muž - pomoc do 6 vteřin
Ještě zvláštnější je chování lidí ve skupinách. Pokud jste sami, uvažujete sami za sebe. Je-li vás víc, stáváte se ovlivnitelní názory druhých. Čím větší skupina, tím menší je vaše já. Zase platí pravidlo jako ve videu, čím výš je člověk na společenském žebříčku a čím míň se vzhledově liší od většiny, tím rychleji se mu dostane pomoci. V autobuse plném lidí se vám udělá zle. Sotva se držíte na nohou, jste bledí a opocení. V naprosté většině případů se pomoci, uvolnění sedadla, nedočkáte. Stačí totiž jediný člověk, kterému z jakéhokoliv důvodu nesedíte a zbytek spolucestujících ochotně přijme jeho názor. No a když je mezi nimi pár jedinců, kteří by vám rádi pomohli, tenhle dav (malý, ale dav) jim to nedovolí.
Jiná situace by nastala, kdyby se vám udělalo špatně v dopravním prostředku plném zdravotníků jedoucích z práce. V momentě byste seděli, možná i leželi. A během chvilky nevolnost či bolest přestala díky pohotovostní zásobě tablet a čípků v jejich kabelkách. Možná by vám byli schopni změřili i krevní tlak a teplotu...
Svět kolem nás je plný lidí. Lidí, jako jsem já, jako jste vy. Záleží (i) na nás, jak se nám v něm bude žít. Přála bych si, abych se nám žilo příjemně.
Abychom se mnohem víc usmívali.
Abychom se uměli víc radovat i z maličkostí.
Aby mezi námi bylo víc lásky.
Já tomu docela rozumím, že nepomohli. Asi bych si taky říkala, že je ožralý, zfetovaný, nebo by mě napadl... Také jsem viděla jedno video, kde zkoušeli, jak brzy pomůžou malé holce, která hrála ztracenou. Skoro žádného muže nenapadlo se u ní zastavit... Nebo jsem si všimla, že už v autobuse neplatí, že staršího necháte sednout... U nás na vesnici se už ani nezdravíme, jako to bylo za mého dětství... Asi by to zas chtělo trochu slušnosti.
OdpovědětVymazat[1]: Ano, víc slušnosti by vůbec neškodilo....
OdpovědětVymazatJen malá technická a možná pro někoho zajímavost. Video se týká syndromu přihlížející, zvaného také bystander effect, kde podstatou je spíš, než společenská konformita, domněnka, že se spoléháme na to, že pomůže někdo jiný. Nejznámějším případem je případ Američanky Kitty Genovese, která byla ubodána před domem, přičemž v průběhu činu přihlíželo skoro 40 svědků...
OdpovědětVymazatAle jinak s podstatou tvého sdělení samozřejmě souhlasím, bohužel čím dál častěji mě napadají myšlenky, že tento svět spěje do pěkný žumpy
V dnešním světě je hodně problematické pomáhat...zrovna včera jsem četla, jak majitele vozu zmlátili a okradli, když se snažil pomoct, já bych z vozu asi nevylezla
OdpovědětVymazatZa prvé musím napsat, že tohle je moc dobrý článek. Za druhé - asi nejsem sama, kdo během svého života sleduje, jak se mezilidské vztahy mění spíše k horšímu, v tom, co popisuješ. To, co mě mělo být, nebo dříve bylo samozřejmostí, dnes vnímáme jako výjimečnost.
OdpovědětVymazat[3]: Nám tohle video pouštěli v psychologii. Poukazovali na společenské postavení oběti a časovou osu poskytnutí pomoci. Hledala jsem případ Kitty a našla například tohle http://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/17893/efekt-prihlizejiciho.html/
OdpovědětVymazatObčas mám stejně žumpový pocit jako ty...
[4]: Občas si kladu otázku, jak bych se zachovala. Kdyby se jednalo o pomoc zraněnému, ležícímu apod. jsem jasná - mám to v sobě, jsem zdravotník. Moc dobře vím, že vzhled nic neznamená. Ale jinak si vůbec nejsem jistá...
OdpovědětVymazat[5]: Je to tak Hani, trochu víc slušnosti by vůbec nebylo na škodu.
OdpovědětVymazatRenátko, to je myšlenka, ke které se upínám hodně často a taky vím, že je to něco jako sci-fi. Je to škoda, jak by nám všem bylo na světě krásně, že?
OdpovědětVymazatMohl bych napsat dlouhý článek na základě různorodých zkušeností, kdy se mi pomáhání moc nevyplatilo. Ale stejně mi to nedá...
OdpovědětVymazatMoc hezký článek, důležitý do dnešní doby. Bohužel si všímám, že vztahy mezi lidmi hodně ovlažily a nejde je probudit téměř ničím. Jak bych se zachovala? Upřímně - měla bych nejdříve strach, zda v tom nejsou alkohol nebo drogy či zda to není léčka, zda bych se tedy v tu chvíli případně ubránila. Asi bych koukala kolem sebe, koho bych ke společné pomoci využila - ráda bych pomohla.
OdpovědětVymazat[9]: Bylo Ježurko, bylo...
OdpovědětVymazat[10]: Mám to podobně. I s tou nejfajn zkušeností...
OdpovědětVymazat[11]: Strach je, o tom žádná, ale stejně...
OdpovědětVymazatČlověk by ráda pomohl, jen neví, jakou čekat odezvu.
OdpovědětVymazat[15]: Lepší je neočekávat nic. Udělat to co musíš a nazdar. Laikovi naprosto stačí zvednout telefon a přivolat pomoc a i to je dnes vzácnost....
OdpovědětVymazat