Stála u sporáku a vařila polévu. Nakrájenou zeleninu dala do hrnce na rozehřátý olej. Vařečkou míchala a myšlenky se jí honily v hlavě jako merkev, petržel a brambory na dně hrnce. Pořád si přehrávala scénu včerejšího dopoledne. Když na ni dopadla kapka rozpáleného oleje, uvědomila si, že pláče. Rázně setřela slzy z tváře. Nechtěla na to myslet. Pustila si svoji oblíbenou stanici rádia a dodělala celý oběd v doprovodu rockových pecek. Odpoledne pořád hledala nějakou práci, jen aby nemusela myslet na tu mírnou, tupou bolest ve svém klíně. Včera tam dole měla rudou skvrnu, dnes se na jejím místě vybarvila nevelká temná modřina. Večer se bude muset vrátit na místo, kde vznikla. Do práce. Snažila se nemyslet na odporný pocit bezmoci. Na neschopnost vyprostit se z pevného sevření. Na rozzlobeného muže, jemuž chyběl alkohol. Jenž ji držel s takovou silou, že neměla šanci vyprostit se, uskočit před surovými kopanc a už vůbec ne je vrátit. Těch několik minut trvalo celou věčnost. Muž byl napůl šílený. Jeho mysl ovládalo delirium. Až se z něj za pár dnů probere, nebude si nic pamatovat. Ani to, že ho museli tři chlapi držet, aby mohl být spoután a sestřička mu mohla dát uklidňující injekce. Delirující mívají obrovskou sílu. Stačilo pár minut a nebezpečný muž se z kurtů uvolnil. Znovu ho přikurtovali k lůžku. Pevněji, s použitím dvou souprav. Pokoušel se z nich opět dostat, tentokrát naštěstí marně. Potil se. Bylo třeba ho utírat. Snažila se být ta statečnější z nich. Její mladší kolegyně se ho bála. Poškrábal ji na předloktí. Proto musela zakročit. Pokus však nedopadl nejlíp. Alespoň se agresivní muž nevrhl na spolupacienta. Pokusila se ho dostat do postele za zábrany. Dnes musí na noční směnu. Doufala, že zůstane na JIPce. Včera během překladu byla svědkem jeho epileptického záchvatu. Nebyl to vůbec příjemný zážitek. Tělo zmítající se v křečích, pěna u úst, nevědoucí pohled... Když vstoupila do sprchy, začala si nahlas zpívat. Nenechá se tím nepříjemným zážitkem úplně zkazit nedělní odpoledne. Sedla si do obýváku a pustila se do studia angličtiny. Brali minulý čas prostý. Četla nahlas větu a pak ji přeložila do češtiny. Pak se pustila do biflování nepravidelných sloves. Nahlas předčítala jedno za druhým a snažila se je udržet v paměti...
Ten příběh je hodně děsivý a pokud je tvůj vlastní, což zřejmě je, tak jsem v šoku. Návrat na příští směnu jednoduchý určitě nebude, budu držet palce, ať to zvládneš
OdpovědětVymazatPití je hrozná věc A agresivita jak by smet moc tě lituji
OdpovědětVymazatPři čtení mi běhal mráz po zádech, velice působivý text!
OdpovědětVymazatV tomhle směru jsou sestry vždy víc na ráně...
OdpovědětVymazatJako studentka čtvrtého ročníku jsem byla na uzavřeném oddělení beřkovického blázince a na pavilonu alkoholiků jsem několik mužů a jednu ženu viděla v deliriu v síťových lůžkách...nikdy na ten pohled nezapomenu, to už je lidský spodek, níž už to moc nejde...
OdpovědětVymazat[2]: Nesnáším agresivitu...
OdpovědětVymazat[1]: První krok na ten pokoj byl váhavý, ale pak už to šlo normálně. Jen mluvit nahlas o tom moc nedokážu....
OdpovědětVymazat[3]: Mě tam při vzpomínce běhá ještě teď
OdpovědětVymazat[4]: Jsou, máš pravdu. Tentokrát to schytal i lékař...
OdpovědětVymazat[5]: Tak zkus vymazat sítě a máš tu realitu...
OdpovědětVymazatTo je strašné, co se dnes děje a co si lidé dovolují. Zkrátka každý může všechno a není žádná autorita.
OdpovědětVymazat[11]: Tady autorita nic nezmůže, na vině je "chlast"...
OdpovědětVymazatTady ovšem plně souhlasím s Jankou, i když je tam chlast, tak v dnešní době tohle platí. Ale k tomu deliriu, zrovna v sobotu mi vyprávěl přítel příběh svého prvního švagra, který se k deliriu také "prochlastal", původně prý dobrý chlap naprosto terorizoval rodinu a naposledy ho viděli v psychiatrické (?) léčebně, jak ležel připoután na lůžku, to celé se s ním třáslo v křečích. Nedožil se ani celých 38 let.
OdpovědětVymazat[13]: Tehle muž je ročník 1962. Vypadá tak o 20 let starší. Je nehezké vidět jakou děsivou moc může mít nad člověkem alkohol...
OdpovědětVymazatMáš můj velký obdiv, tohle já bych nezvládla, držím pěsti, ať je líp...
OdpovědětVymazat[15]: Děkuji Jani. Zvládla bys to taky, každá ženská zvládne to co musí...
OdpovědětVymazatReni, úplně z jiného soudku: Teď do 6.11. stojí na nádraží v Prostějově Legiovlak, který postupně projíždí celou republikou. Je to ukázka vlaku, kterým jezdili naši legionáři za 1. světové války. Ve všední dny je vstup 8-16, o víkendech 9-16 a vstup je zdarma. Napadlo mě upozornit tě na to, fotit se tam samozřejmě může.
OdpovědětVymazat[17]: Určitě se tam půjdu podívat. Díky za připomenutí, málem bych na to zapomněla.
OdpovědětVymazatOu, to ne, to bych nedala.
OdpovědětVymazatNěkterá povolání jsou nezaplacená. Jsou to prostě poslání.
OdpovědětVymazatRenátko, to je hodně smutný příběh. Je mi to líto. Lidé nadávají na drogy, ale kolik neštěstí a násilí zapříčiní alkohol? Jak já to nesnáším!
OdpovědětVymazatVíš, co mě nejvíc mrzí? Že ti lidé nikdy nepochopí, co všechno jsi pro ně udělala... ale třeba je nějaká spravedlnost po smrti...
OdpovědětVymazat[20]: Bohužel, musím souhlasit
OdpovědětVymazat[19]: Kdyby mi to někdo předpověděl, řekla bych mu, že se prostě spletl...že tohle by se mi stát nemohlo...
OdpovědětVymazat[21]: Je to tak, alkohol je mnohem nebezpečnější než drogy. Je velmi snadno dostupný...
OdpovědětVymazat[22]: Netoužím po ocenění, toužím po tom, abych se s takovými alkoholiky pokud možno nemusela setkávat. Jenže ono to nejde, když chci pracovat na úrazovce...
OdpovědětVymazat