Českou Kanadou - výlet do Rakouska

Dnes se jelo na hrad do Rakouska. Trasa to byla hodně dlouhá, takže se jelo i vláčkem. Ve Střižovicích na nádraží nás málem nevzali. Bylo plno. Ale můj smutný pohled zabral. Stáli jsme sice na malém prostoru před vstupem do vagónku, ale to vůbec nevadilo. Pánská společnost, která nám svými veselými průpovídkami zpestřovala cestu, prostě neměla chybu. Pánové oblečeni do modrých triček s potiskem od nás dostali tajnou přezdívku šmoulíci. Jak jsme později zjistili, stejné "šmoulí oblečky" měli i jejich děti a ženy. Vláček jel docela pomalu a my se tak mohli kochat nádhernou přírodou. Zaastávek moc nebylo. Většina cestujících vystoupila v Kaprunu jen aby se podívala na pomník Járy Cimrmana. Naši "šmoulíci" o vlaku a jeho trase věděli hodně, ale to, že uvidí i tuhle legraci, tak to netušili. Společně jsme dojeli až do Nové Bystřice. Sotva jsme vystoupili, modří pánové nám už mávali s vychlazeným půllitrem v ruce.

V Nové Bystřici jsme si dali na zahrádce malé hospůdky u náměstí oběd. Jak si tak čekáme na naši objednávku, někdo vedle mě se ptá:"A néste vy náhodó z Určic?" Zvedla jsem v údivu hlavu. Manžel se s mužem hned pozdravil a začal zjišťovat:"Co ty tady?" Já se začala smát. Přišlo mi to legrační. Skoro soused, můj muž pochází z Určic", doma na sebe nenarazíme... Byl tu na dovolené se ženou. Taky sjížděli Českou Kanadu na kolech. On si dal pauzu a jel jen do Bystřice, žena to protáhla do Rakouska. Sedl se vedle mě a začli jsme klábosit. Postupně jsem zjistila, kdo to vlastně je. Jeho ženu a tchýni jsme potkávali na naší první zahraniční dovolené v Řecku. Ona pochází jako já z Kelčic. Jak dokáže být ten svět maličký...

Po obědě jsme sedli na kola a vjeli podle navigace na manželově mobilu do Rakouska. Skoro celou cestu se jelo z kopce. Už dopředu jsem se děsila zpátečního šlapání. Navigace není špatná věc, pokud vás nenavede nějakých 10 km vedle. Ale nakonec se před náma objevil nápis Heidenreichstein.

Hrad Heidenreichstein

Na hradě bylo pusto a prázdno.

Další prohlídka byla za 55 minut.

Když jsme spočítali trasu z Bystřice sem,

přidali čekací dobu

a hodinovou prohlídku

rezignovali jsme.

na malém náměstí jsme si dali příšerně drahou,

ale moc dobrou zmrzlinu,

počkali až přejde pohřební průvod

a vydali se zpět´do Čech.

Tentokrát po silnici, podle směrovek. Poslední vláček z Nové Bystřice směr Střížovice jel kolem 17. hodiny. Tak tohle jsme teda nevychytali. Stihla jsem ho s 20 minutovým předstihem. A hádejte, kdo se objevil na nádraží? Šmoulíci! Manželovi se do vlaku moc nechtělo. 50 km mu bylo mála. Ujistil se, jestli mi nebude vadit, když pojedu sama. Jasně že nevadilo. Měla jsem dost, další km bych nedala. Ve vlaku si ke mě sedly mladé ženy s dvojčaty, tak kolem 1,5 - 2 let. Chlapečkům se cesta vláčkem moc líbila. Když pak vystoupili, způsobili na nástupišti rozruch. Plakali jak pominutí, vlastně by se dalo říct, řvali jako tuři. Za žádnou cenu nechtěli nechat vlak odjet bez nich...Na nádraží ve Střížovicích na mě čekal muž. Cesta mu trvala hodinu a čtvrt. Pořádně si mákl, ale byl spokojený. Šmoulíci ho z oken ještě naposled pozdravili. Zamávali jsme jim na cestu a vdali se na statek...