Poslední přání

Přemýšleli jste někdy o svém vlastním pohřbu? Co byste chtěli zahrát? Jaké kytky byste si přáli na hrob. Chtěli byste do zeme nebo zpopelnit? Že je to morbidní? Máte pravdu, je. O tom posledním jsem ještě nikdy nepřemýšlela. Zato vím, co bych si přála zahrát. Bachovo AIR. Cokoliv z těchto písniček od MUSE. No a ještě něco od Vaška Neckáře, třeba tuhle, tuhle nebo tuhle tu. Že se to na pohřeb nehodí? Dnes by to možná bylo zvláštní, jenže za takových dvacet, třicet let? A moje oblíbené květiny? Frézie. Mám ráda řezané květiny. Přítel se mi snaží k narozeninám sehnat frézie, pokaždé se mu to ale nepovede. Zato manžel má v tomto oboru mezery ve vzdělání. Hází bobky, co se květin týká. Můžu jen doufat, že na posledním rozloučení nebude škudlit a nechá udělat pořádnou kytku z živých frézií.

Když umřela máma, táta rozhodl, že půjde do zeme. Jenže ona hodně mluvila o tom, že až jednou odejde, chce být zpopelněná. Měla hrozný strach, že by ji tam dole žrali červi. Táta její přání nerespektoval, udělal všechno podle svých představ.

On rád cestoval. Jeho poslední cesta vedla do pobaltských republik. Na hodně zajímavý zájezd se přihlásil s kamarádem, otcem mého spolužáka ze základky. Už spolu dřív cestovali. Za pár dnů po odjezdu mi volala paní z cestovky, že se můj táta v Litvě ztratil. Dokonale mě to paralyzovalo. Když mi za pár hodin oznámila, že musí pokračovat bez něj, protože by zbytku zájezdu propadla víza do dalšího státu, zhroutil se mi celý svět. Ráno jsem odešla na denní směnu. Spoustu úkonů jsem dělala automaticky. Raději jsem se svěřila staniční, co se stalo a část odpovědnosti tak svalila na ni. Hovor z neznámého čísla mě na okamžik vyděsil. Ale jen na malou chvíli, protože paní z konzulátu v Litvě mi uznámila, že se táta našel. Museli jsme po telefonu vyřešit, jak ho dostat domů. Nakonec mi zaplatili letenku (kterou jsem posléze uhradila). Problém nastal, jak tátu dostat do letadla. On se bránil, bál se. Navíc jeho zdravotní stav byl špatný. Atašé z konzulátu se uvolil, že zkrátí svůj pobyt a poletí s ním. Další problém byl jak ho dostat z letiště v Praze domů. Já měla směnu až do 18 hodin. Musela jsem vypadat jako hromádka neštěstí, protože staniční vzala zbytek směny za mě. Řídit auto jsem ale rozhodně nebyla schopná. Manžel ukecal vedoucího v práci a jelo se. Když mi atašé na letišti podával ruku, byla jsem tou nejšťastnější bytostí pod sluncem. Táta na první pohled prodělal mrtvičku, byl podchlazený a dehydrovaný. Naložili jsme ho do auta a vyjeli. Cestou se však tak zhoršil, že jsem volal 155. Ve Vojenské nemocnici ho nakapali, srazili teplotu a my mohli kolem půlnoci odjet domů. Táta však odmítl spát u nás, takže syn navrhl, že přespí u něj a ráno ho odveze k doktorovi a já tam za nima přijedu. Od té doby to s tátou šlo z kopce. No a když za pár let zemřel, nevěděla jsem si rady s jeho pohřbem. Měl rád Jožku Černého. Svoje oblíbené kostelní písničky hrával na varhany, ale které to byly? Zachránila mě tátova sestřenice. Ona věděla, co rád zpíval a hrál...

Od té doby se snažím, byť ve srandě, sem tam synům naznačit, co bych si přála.

Věřím, že moje cesta životem ještě rozhodně není u konce. Snažím se každý den naplnit až po okraj. Život je krásný a já si ho užívám plnými doušky.