Peklo

Včera jsme s kamarádkou vyrazily na kole. Foukal hezký protivítr, ale to nám nevadilo. Vezly jsme svíčky, sirky a zapalovač. Našim cílem byl totiž jen asi 6 km vzdálený hřbitov. Chtěly jsme rozsvítit našemu nedávno zemřelému panu doktorovi. Ona byla alespoň na jeho pohřbu, mě se ani nezeptali, jestli nechci jít. Mrzelo mě to, jenže doprošování se není můi styl. Pracovala jsem s ním od svého nástupu po zdravce, což je pěkná řádka let. Jeho hrob jsme bohužel nenašy. Asi je pohřbený v Prostějově.

Kamarádka mi ale ukázala jiný hrob. Patří rodině naší bývalé kolegyně. Odpočívají v něm dva bratři. Ten mladší se nedožil ani dospělosti, druhý zemřel před dvěma lety. Bezdětný, bez přítelkyně, jen o pár let mladší než já. Měl hodně přátel. Při pohřbu se spousta lidí nevešla do smuteční síně. Některé moje kolegyně nešly kondolovat, prý by to nezvládly. Na jednu stranu se jim nedivím, během velice smutného pohřu nezůstalo jedno oko suché. Plakali i chlapi. Na druhou stranu je kondolence vyjádření podpory pozůstalým. Z vlastní zkušenosti vím, že i když je člověk zbořený vlastním smutkem, vnímá projevy soustrasti a soucitu. Ať už je to tiché podání ruky nebo slovní podpora, či objetí. Nevynechala bych kondolenci jen proto, že jsem se cítila mizerně a uplakaně.

Na tomto neustále opečovávaném hrobě je spousta hořících svíček a spousta kytek. Pro oba pozůstalé rodiče nastalo už podruhé peklo na zemi. Vychovali dva syny, pochovali dva syny. Nemají žádné vnuky, žádné snachy. Zůstal jim jen nekonečný smutek a plno bolesti. Kdyby neměli jeden druhého, nemají ani pro koho žít. Trvalo celý rok, po druhém pohřbu, než byla kolegyně schopná s námi komunikovat, aniž by se během hovoru nehroutila. Ještě teď má občas slzy v očích. Ale už se dokáže smát. Přesto je z ní cítit strašný smutek. Úplně z ní vyzařuje. Ona a její muž si prošli opravdovým peklem. To by se nemělo stát, aby rodiče přežili své děti...