Můj boj s rakovinou - špatný našeptávač

Konečně jsem myslím pochopila, jak funguje dialýza. Dalo to hodně práce. Ono ve 47 letech měnit zaměstnání je tak trochu na pováženou. Možná, kdybych zůstala v oboru, nebyly by mé začátky tak tragické. Jenže já si řekla, když změnu, tak se vším všudy. Tempo na traumatologii mě strašně vyčerpávalo. Vysávalo ze mě život. Občas jsem neměla sílu ani chuť vůbec na nic. Jen tak jsem ležela u televize a hleděla do blba. Myšlenky se mi zatoulaly někam do neznáma. Při setkání s personalistkou jsem si uvědomila, jak moc chci změnu. Jenže místo na chirurgii, ani na traumatologii nebylo. Zato na dialýze potřebovali novou sílu. Ze slušnosti jsem se tam šla podívat. Docela jsem se lekla. Těch hadiček na přístrojích... Ale byli tam na mě moc hodní. Ukázali mi služby a já šla do kolen...každá holka tam měla alespoň jeden víkend v měsíci volný. Navíc úterý, sobota a neděle bez noční, což je bezva. Zapracování mi šlo docela ztuha. Bylo to něco naprosto neznámého. Vyšli mi vstříc a nástupku jsem měla dělat až v lednu.

Jednou jsme tak seděli na pracovně a holky se domlouvaly, kdy půjdou na mamograf. Rozhodla jsem se, že jdu taky, ale v Prostějově. Zašla jsem na preventivní gynekologickou prohlídku. Paní doktorka mě jako obvykle poslala i na mamograf. Nemám ho moc ráda. Stisknutí prsu je docela nepříjemné. Protože mám tkáň "hutnou", chodím ještě na SONO. Takže jsem i tentokrát šla v klidu a v pohodě. Jenže ta skončila ve chvíli, kdy doktorka opakovaně jezdila sondou po levém prsu. Pak to v přístroji začalo cvakat. Měřilo se. Ale co, a proč tolikrát? Bylo mi navrženo, jestli bych zvládla biopsii. Jsem srab, co se bolesti týká. Asi to na mě bylo i vidět, protože mi hned začala vysvětlovat, že místo odběru vzorku mi samozřejmě umrtví. Jasně, že jsem souhlasila. Bylo by hloupé, nemít jistotu, že to opravdu jen neškodný nález. Opravdu to moc nebolelo, jen umrtvení museli trochu přidat. Samotný odběr tkáně byl takový tupý náraz provedený 3 x. Modřina se povedla krásná. Hezky se rozlila. Za týden jsem si měla jít pro výsledky. Kromě manžela o tom věděly jen kamarádka Zdena a Jana. Obě mě utvrzovaly v tom, že to bude negativní. Jenže hlava si vedla svou. Začal hlodat červíček pochybností.

O víkendu se slavilo synovo čtvrt století. Přijeli oba dva kluci i se svýma slečnama. Měla jsem strašnou radost, že je mám doma. Jako kvočna s kuřátky. Co na tom, že jsou trochu odrostlá. Popřát mu mělo přijít kolem 20 lidí. Nakonec nás bylo jen "17", ve 2+1 .

Obě slečny od synů poskládaly postele v obýváku velice šikovně. Z druhé strany se sedělo ještě na křeslech. V pozdních večerních hodinách pak i na zemi. Pokusila jsem se upéct dort. Mrkvový, promazaný krémem s mascarpone. Chutnal všem. Ještě, že jsem zvolila srdce, protože zdobení mi fakt moc nejde.

Když jsem se ptala syna, co chce k narozkám, poslal mi, mimo jiné, obrázek stylového držáku na pera s tím, že ten asi neseženu. Měl by ho do své vojenské pracovny. Chtěla jsem mu udělat radost a koupila ho přes Amazon. Byly to nervy jak blázen, neuměla jsem platit kartou přes internet a ještě k tomu do zahraničí. To dlouhé čekání na potvrzení, že platbu přijali, mě přivádělo k šílenství. A do toho ještě čekání na výsledek biopsie z prsu. Ale povedlo se. Ani jsem ho nestihla líp vyfotit. Tohle byla jen taková rychlovka, když jsem konečně dostala balíček.

Druhý syn má taky narozky v listopadu, dokonce 19.11.1989. Dostal od bráchy takový hezký dáreček. Hrnek na kafe, který se po zahřátí zbarví. A protože má rád jistý seriál, je v jeho duchu.

Oslava se tedy povedla, jen já byla taková nějaká divná. Posmutnělá. Nedokázala jsem se rozjet. Kmitání mezi kouchyní a obývákem mi dělalo docela dobře. Přišla za mnou synovcova žena a uhodila, co se děje. Nešlo moc zapírat, tak jsem to s biopsií po mamografu, respektiove SONU vyklopila. Ona zase měla vleklý kožní alergický problém. Takže se to zakecalo. V kuchyni mi pak hodně pomáhala jedna ze slečen. Moc se mi to líbilo a užíval jsem si to. Povídaly jsme si v důvěrném rodinném tónu. Prostě taková chvilka štěstíčka a pohody.

V pondělí jsem si přála, aby už byla středa. To měly být výsledky. Jenže nebyly. Doktorka se mi omluvila, mám přijít zítra. Snaha myslet pozitivně vzala za své. Ve čtvrtek ráno mi bylo zvláštně. Hlásek uvnitř hlavy mi našeptával, že klidně to může být pravda. Vzpomněla jsem si, jak mi bylo cestou k tátovi. Tehdy jsem si říkala, jenom ať je to dobrý, klidně ho vemu k nám domů, jenom ať je to dobrý. Druhý hlas mi našeptával, a co když umře. Snažila jsem se ho zahlušit mluvením nahlas. Cestou autem jsem se pokoušela samu sebe přesvědčit, že je to jenom planý poplach. Někde uvnitř jsem věděla, že táta už nežije...

Ten stejný hlas uvnitř mě mi opět našeptával, že je to rakovina. V čekárně mamografie jsem seděla jen chvilku. Paní doktorka si mě zavolala do ordinace, kde mi dělala SONO. Podívala jsem se jí do očí a pár vteřin než mi to řekla, jsem to věděla. Vy už to asi tušíte paní Chudobová, nemám pro vás dobré zprávy... Byl to zvláštní pocit. Jako bych tam snad ani nebyla. Proč mi to vlastně říká? Proč se mám rozhodnout? Mám rakovinu? Já? Ne! Vyšla jsem ze dveří ordinace, čekárny a v hale to na mě padlo plnou vahou. Panebože, mám rakovinu! Začalal jsem plakat. Nezdravila jsem nikoho, přitom skoro všechny znám. Bylo mi to šumafuk. Zavolala jsem manželovi. Do telefonu se to hodně špatně říkalo, ale nedokázala jsem s tím být sama. Měla jsem se rozhodnout, jestli léčba doma v Prostějově, nebo na vyšším pracovišti v Olomouci. Chtěla jsem se poradit s doktorem z bývalého oddělení. Utřela jsem slzy a vyjela na traumačkučku. Seděl na pracovně za počítačem a hned se ptal, jak se mám na novém pracovišti. Měl dobrou náladu, stejně jako holky. Neměla jsem to srdce mu ji zkazit. Po chvilce jsem odešla, aniž bych cokoliv vyřídila. Cestou domů jsem ještě zavolala na gyndu, že to tentokrát nedopadlo a oni si mě hned pozvali na pondělí. Jenže já měla mít denní. Následoval další telefonát, tentokrát do práce. Mezi vzlyky jsem sekretářce řekla, co potřebuji a proč. Ona mě ujistila, že všechno ráda zařídí, protože vrchní i staniční byly někde na kongresu.

V bytě to na mě zase padlo. Uvědomila jsem si, že obě kamarádky taky čekají, jak to dopadlo. Na volání mi už nezbyly síly, měly to vyřešit krátké zprávy o 4 slovech. Je to v prdeli. Jasně, že následovaly jejich telefonáty. Jana brečela se mnou. Zdena asi byla hodně v šoku.

Musela jsem to ještě říct oběma klukům. Nechtělo se mi do toho. Několik dnů jsem se vymlouvala sama sobě, že jim zkazím vánoce. Už si to dvakrát prožili s tátou a teď jim dám pecku já, pod stromeček. Voják nemohl přijet domů. Tak jsem mu chtěla zavolat, aby u toho byla i jeho slečna. Jenže ona měla nějaké školení mimo Prahu. Nakonec jsem to jako první zavolala jí. Poradila mi, abych mu to řekla až později odpoledne, na večer měl domluvené posezení s kamarády v hospůdce. Cítila jsem se hrozně provinile během toho smutného telefonátu. Druhý syn i se slečnou si to vyslechli společně. Škoda, že ani oni nemohli přijet. Nebo je to možná dobře. Kdoví, co by se pak během dlouhé jízdy zpět do jejich bytu mohlo stát.

V den, kdy jsem se diagnózu rakovina levého prsu dověděla, jsem načala litrovou flašku vaječného koňaku. Nedávala jsem si ho do kávy, ale pila ho ze štamprlek. Vlastně v ten čtvrtek poprvé přímo z láhve. Do operace se mi povedlo celý litr zkonzumovat nebo chcete-li prostě vychlastat. Další jsem raděj nekoupila.

Rakovinu mám zachycenou v začátku, na mamografu nic nebylo, až na ultrazvuku. A hmatného taky nic nebylo. To mi dává velkou šanci na úplně uzdravení se. Táta mi kdysi řekl, že jsem tvrdá ženská. Hodně o tom teď přemýšlím, co tím vlastně myslel. Kamarádky i rodina tvrdí, že jsem silná osobnost, že to zvládnu. Ono nic jiného nezbývá, než bojovat. Síla žít je velice silný motor. Děkuji všem za milé a povzbudivé komentáře pod tímto článkem. Snažila jsem se vypadat navenek statečně. Jenže to bylo divadlo. Hodně mi pomohla " moje" milá Doktorečka. Díky ní jsem si utřídila spoustu myšlenek. Taky mi píší Simča, Ježurka a Janinka, ta mě drží nad vodou přes FB. Asi nejvíc kromě manžela, který se neuvěřitelně snaží, mi pomáhá kamarádka Zdenča. Je dobré vědět, že je úplně normální se bát. Že je normální si pobrečet nejen o samotě, ale i s kamarády, s rodinou. Že v tom nejste sami. Kolem sebe máte spoustu lidí s podobným problémem a někteří jsou na tom mnohem hůř než vy. Přesto trocha sebelítosti není na závadu, pokud se v ní člověk neutápí 24 hodin denně.