Můj boj s rakovinou - ukončená léčba

V listopadu loňského roku mi zjistili rakovinu v levém prsu. Následovala lavina vyšetření. Stále jsem chodila do práce. Chvilku mi trvalo, než jsem se kolegyním na dialýze svěřila, co se děje.

Tahle je vyzdobený jeden z podchodů vedoucích k FN Olomouc

Datum operace mi volali v den, kdy jsme si vezli domů úplně první úplně nové autíčko.

Jezdíme teď v červeném modelu Kia Venga 1,6

Po úmorném, téměř měsíčním čekání mě konečně odoperovali. Měla jsem strach, kdo by neměl... Navíc coby letitá chirurgická sestra znám všechny možné eventuality, které můžou nastat. Asi i proto je můj nesilnější zážitek spojený s dospávacím pokojem, kam mě po zákroku odvezli. Starala se o mě kolegyňka z vysoké Alička a já se jí tam rozplakala. Taková byla moje radost a vděčnost z dobrého konce operace. Zpočátku byla bolestivost minimální. První den jsem prospala. Druhý večer jsem si chtěla vzít léky od bolesti, ale sestřička je jaksi pozapomněla donést a já usnula i bez nich. A to jsem dost velký bolestínek. Ze strachu z bolesti vyvádím psí kusy, tedy vyváděla jsem. Dnes už se mu dokážu postavit a čelit bolesti. A když je jí už moc, tak prostě omdlím...no prostě posera...

Na vánoce mě sice propustili domů, ale nesměla jsem vůbec nic dělat. Dokonce mi z kraje nešlo ani háčkovat. Na pečení cukroví musela hospodyňka ve mě úplně zapomenout. Něco se koupilo. Něco mi donesla kamarádka Zdenča. Něco dovezli kluci, když přijeli.

Z dárečků od Ježíška nejvíc bodoval gramofon a LP maďarské rockové skupiny Omega.

Dostalo mě, jak se kluci s manželem přiznali,

že vypukl boj, od koho tenhle dárek dostanu.

To, že dohromady vytušili moje tajné, nevyslovené přání,

to byla moje chvíle neředěného štěstí.

Hojení obou operačních ran (odstranění nádoru v prsu a dvou uzlin v podpaží) šlo jako po másle. Do vánoc. Pak nastal obrat. V podpaží se rozbujel zánět. Jak později trefně napsala kamarádka v sms: "Přece jsi jako zdravotník nečekala, že to bude bez komplikací?" Jenže já to najivně čekala. Do toho jsem chytla parádní chřipku. Vysoké teploty se nedařilo srazit. Ruka bolela jsko čert. Manžel si dobrovolně zahrál na ošetřovatelku. Uvědomila jsem si svou závislost na něm a nebylo mi to příjemné. Jak asi musí být ležícím lidem v nemocnici, když si musí o všechno říct? Člověku v takových chvílích dojde význam spousty "samozřejmostí". Sotva horečky opadly, ujala se mé maličkosti rýma. Nemohla jsem dýchat ani s kapkama. Na ORL dokonce zvažovali, jestli mi ucpané dutiny nevypláchnout. Když si doktorka přečetla moji propouštěcí zprávu, návrh zamítla s tím, že jsem si už užila dost. ATB mi nenapsala vzhledem k palbě, kterou mi dávali během operace před pár dny. Dostala jsem speciální kapky a prášky a ono to hned ten večer zabralo a já v polosedě usnula. Jenže tenhle zánět dutin rozhodně neprospěl hojení zánětu rány v podpaží. Čekala mě bolestivá návštěva chirurgické ambulance. Připadala jsem si trapně. Proč mám zase někoho otravovat na ambulanci, mají tam práce až nad hlavu. Jenže ono mi nic jiného nezbylo. Muž byl v práci. Poradil mi kamarádku Zdenu. Strašně nerada si o něco říkám. Ale ona mě ochotně do Olomouce zavezla. Vzala s sebou i malou neteř. Zdena to ale viděla, jak nse bojím a jak mě to bolí. Měla jsem strašný strach z bolestivého ošetření zánětu. Punkci onoho abscesu nakonec udělala doktorka, která mě operovala. Bolelo to jak s..ˇa. Slzy mi tekly, ale nezařvala jsem ani jednou. Vycházelo ze mě jenom syčení. Postupně se mi vše hezky hojilo. trvalo to dlouho, skoro měsíc. Pak mě zase v podpaží začalo pálit, jizva zrudla a zvrdla...

Večer jsem se sprchovala a jak se prsty dotkly jizvy, nahmatala jsem hrbolek.

Jemně, abych si náhodou nezpůsobila bolest, jsem zajela nehtem...

a tohle jsem vytáhla...

Je to steh vstřebatelného materiálu,toho, co se zvnitř rozpadne...ups..

Do rána jizva krásně zrůžověla a byl klid.

Když mi začátkem února doktorka na onkologii dala termím ozařování, myslela jsem, že mě budou omývat. Až od 1.3. ? Prý je to v pořádku, stačí místo ozářit do 6 měcísů od operace. S dotorem na radioterapii sme si rozhodně nesedli. 3 týdny před termínem mě pozval na zaměřovací CT. Prý ty čáry nesmyju, jsou zakreslené genciánou. Při podpisu informovaného souhlasu s ozařováním, jsem si přečetla, že alternativou k ozářkám je mastektomie - odstranění celého prsního svalu. Bylo mi to divné, známá byla po mastektomii a přesto ji hrudník ozařovali. Chtěla jsem vědět, co bych mohla udělat pro zmírnění nevratných nežádoucích reakcí po ozáření a bylo mi nabídnuto záření v nádechu. Oddálí se orgány v hrudníku od místa ozařování. Nejdřív mě to naučili, dýchá se s přístrojem, pak následovalo druhé, opravné CT zaměření. Ane ne 2 hodiny po tom prvním. Můj dotaz na sanitky během 25 cyklů každodenního (v pracovní dny) ozařování byl smeten s tím, že snad nechodím o berlích a nejsem nemohoucí. Jak budu jezdit, mu bylo srdečně fuk. Vždyť tam jezdí lidé až Jesenicka. Vymohla jsem si se slzami v očích aspoň možnost "cesťáku". No a po tomhle výživném dopoledni jsem s povděkem využila služeb onko - psycholožky.

Během třítýdenního čekání se samozřejmě genciánové čáry smývaly. Ještě že v papírnictví mají lihové fixy...

Čekání bylo hoodně dlouhé.

tak jsem si ho krátila po svém, s háčkem v ruce

nebo i bez něj.

Na první ozářku se mnou jel muž. V kabince jsem se radiologa zeptala, jestli by byl problém od příště napsat sanitku. Usměvavý radiolog mi odpověděl, že ne, vždyť z Prostějova sem jezdí spousta žen. Od druhého dne, jsem vždy v 17:30 přijela sanitkou. I přesto, že nemám berle a nejsem nemohoucí...

Abych ušetřila 5 ozářek navíc, souhlasila jsem s jedním maxizářením. Říká se mu brachyterapie. Provádí se v celkové narkóze. Do místa po vyjmutí nádoru se zavede několik (mě 11) dutých jehel, které v sobě mají něco, co vede záření. To je tím pádem bezpečně vedeno pouze do potřebného místa a nezasáhne ostatní orgány. A je mnohem silnější - 10 greyů. Normálně se ozařuje 2 greye. Když mi to doktor vysvětloval, řekl, že se to udělá hned v první dny záření, kdy ještě není kůže změněná. To bylo v protikladu s tím, že podle něj je ozáření bezpečné, bez vedlejších účinků. Na zákrok mě vezla Zdena a měl pro mě přijet muž. Jenže "můj milý" doktor radiolog mě zapsal jiný termín do počítače a jiný na kartičku. Takže za dva dny se to celé opakovalo znovu. Zákrok opravdu nebolel. Jen při vathování 11 jehel už jsem nebyla v narkóze. Nebylo to nebolestivé.

Ozařování samo o sobě opravdu nebolí. Jen se kůže musí promazávat. Speciální mast není levná. Zpočátku to bylo fajn, každý týden mi brali odběry a prohlížel mě lékař. Ale posledních 14 dní se vše přetavilo v peklo. Prso ztěžklo, ztmavlo, bylo velmi citlivé. Proběhl tam zánět s masivním otokem. I přes poctivé nosení sportovní podprsenky a pravidelné promazávání, nakonec kůže během jediné noci popraskala. V podpaží se mi jizva úplně rozjela. Pod prsem vznikla těžká opruzenina. O bolestivosti asi mluvit nemusím, že? Jezdila jsem na převazy a ozářky se tím pádem přesunuly na dopoledne.

Člověk si zvykne na všechno i na bolest.

Já hledala únikopět v háčkování.

Po ukončení radioterapie mi onkoložka oznámila, že žádné další vyšetření už mě nečeká. Prý jsem toho záření už měla dost. Z toho mi až zamrazilo v zádech. Koncem června jdu na kontrolní vyšetření s odběrem krve. Budu v něm mít i tumormárkry. Pokud by byly pozitivní, udělalo by se další potřebné vyšetření. Chvilku mi trvalo, než jsem tuhle informaci zpracovala. Nakonec mi spolužačka pracující jako staniční sestra na onkologii potvrdila, že je to běžný postup. Takže mi zbyly jen ty děsné prášky. Nádor byl hormonálního původu. Tabletky potlačují hormonální růst. Užívám je od 1.2. a podle lékařky je budu užívat ještě 5 - 10 let, to rozmezí je docela široké. Kdyby ten Tamoxifen aspoň nebyl tak moc toxický. Když mě nazabije rakovina, pokusí se o to Tamoxifen. Jeden jeho účinek už pociťuju teď. Zvedl se mi tlak. A zadržuju vodu v těle, čímž přibírám na váze. Budu muset na interní vyšetření.

To jsou ale věci, se kterými si nějak poradím. Hlavní je, že jsem to všechno přežila. Dokonce se mi už vyhojila kůže po ozařování. Ještě je trochu víc citlivá, ale že by vyloženě bolela, to ne.

Byla jsem se domluvit v práci, kdy bych asi tak mohla zpět. A vyšlo najevo, že mi ta dialýza moc nesedla. V klidu jsme se tedy domluvili na přesun jinam. Ještě se neví kam, protože momentálně není volné místo v chirurgickém oboru. Tak nějak se mi ulevilo.

Ještě jednou moje háčkování.

Je to prostě relax.

Takže jsem to prozatím přežila. Momentálně se nacházím ve fázi rekonvalescence. Nejméně do 1.6. budu doma odpočívat a nabírat síly. Pokusím se odhodit nabraná kila. Ale když se mi to nepovede, svět se nezboří. Už jsme s mužem vyjeli na kolech. Jen pár km, v klidu a hodně pomalu. Moc se mi to líbilo. Taky jsem letos poprvé posekala trváník na domečku a vyplela záhonky. Jen mě teď trochu zlobí klouby. Ale to se poddá.

Jsem strašně ráda, že je léčba za mnou, že jsem to všechno přežila.

Jsem strašně ráda, že můžu být ještě spoustu let se svou rodinou,

s kamarády a přáteli a taky s váma všema tady na blogu.

Mám vás tu moc ráda :-)