Ukažte mi dítě, které nemá rádo pohádky. Když ho večer máma nebo táta uloží do postýlky a začnou vyprávět ten krásně romantický příběh, v němž je vždycky zlo potrestáno a dobro s láskou vyhrají. S věkem rodiče přitvrdí a z pohádek se někdy stávají takové malé horůrky. Děti se rády bojí. Když povyrostou, ponoří se do psaných či hraných příběhů sami. Mnohdy pak v noci sní, jak statečně vysvobodili tu svoji princeznu ze spárů devítihlavé saně nebo jak je princ probudil ze stoletého spánku.
Nebyla jsem jiná. Snění jsem v tom správném věku milovala. Za zavřenými víčky mě vždycky zachránil ten správný krásný princ. Jednou dávali v televizi film O Sněhurce. On to byl spíš takový pohádkový příběh. Děti ze vesnické školy připravují divadelní představení. Hlavní hrdinka by ráda dostala roli Sněhurky. Chtěla být políbena... Tehdy se mi ten film strašně líbil. Snila jsem o svém krásném princi. Jak šel čas, podoba prince se mi zhmotnila...
klikem na fotky se zobrazí jejich zdroj
Toužila jsem být Popelkou...
Taky jsem si ve snu hrála na Zlatovlásku...
Zlatovlásko, krásko, řekni co bude dál,
Zlatovlásko, krásko, chce tě bohatý král...
Taky tohle princátko jsem vždycky o Vánocích bláznivě milovala.
Jenže on miloval kromě Krasomily ještě Marušku.
No a já nevěděla, kterou z nich chci být víc.
Snění mi zůastalo i v dospělosti. Někdy není špatné zavřít oči a představit si svého vysněného prince místo právě naštvaného, nerudného a soptícího manžela. To už ale ale princem není ani Honza Čenský, ani Pavel Trávníček...
Tenhle Odpadlík sice není princ a už vůbec ne na bílém koni,
ale je to sexy ochránce s krásnou motorkou.
Snění o krásném princi na bílém koni, který mě osvobodí z nudné šedi všedních dní jsem časem vyměnila za docela obyčejné sny pracující matky. Třeba o tom, že se po noční vyspím, přestože děti nejdou do školy. Nebo o tom, že vyhraju ve sportce (kterou nesázím) první cenu a poletíme všichni na krásnou all inclusive dovolenou. Anebo že syn dokončí vysokou a já budu pyšně prožívatjeho promoci...
Stejně mám ta svoje princátka ráda. Vlastně pohádky i romantické příběhy. Mám totiž ráda dobré konce. Hlavně v životě, tam jsou totiž nejdůležitější.
Co na tom, že z prince se vyklubal normální chlap a místo na koni přijel na "pinckovi" alias "fichtlovi". Hlavní je, že se máme rádi a žijeme šťastně a spokojeně.
Jasně, už víš, o čem je život
OdpovědětVymazat[1]: Kitty, v mém věku to nevět, tak nevím nevím...
OdpovědětVymazat[2]:
OdpovědětVymazatPrincové jsou jenom v pohádkách a život většinou pohádka není A když se nám v životě podaří najít toho pravého chlapa, je to skoro jako výhra ve sportce
OdpovědětVymazat[4]: Tak to máš pravdu.
OdpovědětVymazatJsme rád, že se z toho vyklubal štastný konec a žili jste štastně a spokojeně. Líbí se mi vaše upřímnost a že jste to zakončila pohádkově s tím vaším koncem: „Hlavní je, že se máme rádi a žijeme šťastně a spokojeně." :)[4]: Já bych mohl zavtipkovat, že chlapy jsou rádi, že nemají za manželky žádné princezničky, ale na to jsem velkej gentleman. DD Néé. Vy ženské, všechny co vás aspoň trochu znám, jste fajn ženy. :) Doufám, že jste si všechny našli svého pravého. :)
OdpovědětVymazatPřesně tak, hlavně,že vám to klape
OdpovědětVymazatKrásně napsané. Bez pohádek a snění by byl svět šedivý. Odpadlík, dobře zvolený moderní princ - i podle mě.
OdpovědětVymazat[7]: Budu to muset zaťukat
OdpovědětVymazat[6]: Mám ráda šťastné konce
OdpovědětVymazat[8]: Pro mě to svého času byl prostě CHLAP
OdpovědětVymazatP.S. Myslím, že ho zase dávají v TV
Ukázat dítě? Já jsem to dítě! Pohádky mne nebavily, jen mne bavily ty obrázky v knížkách. A proto jsem raději při pohádce usnula.
OdpovědětVymazatCož o to, takový fichtl ma dneska aspoň dva koně, ne li víc....a vsadim se, že i skuteční princove bývají nerudni a naštvaní...
OdpovědětVymazat[12]: Jsi světlá vyjímka No ale bavily tě aspoň pohádkové obrázky
OdpovědětVymazat[13]: Takže to jsem vlastně seděla jedním zadkem na dvou koních? To jsem fakt dobrá
OdpovědětVymazatPohádky jsou asi pro lidi potřebné a nemusejí být jen dětmi. Většinu těch známých českých pohádek jsem určitě viděla (o Odpadlíkovi nemám tušení), ale pokud se to dává každé Vánoce a já to viděla nejmíň 5x, mě už nebaví na to koukat. Jsou ovšem výjimky. Manžel mé kamarádky mě překvapil a kdybych to neviděla na vlastní oči - neuvěřím. Když se dává v TV známá pohádka, on sedí jak přibitý, pečlivě sleduje děj a už dopředu říká, co bude, dokonce cituje celé dialogy . Nechtěla jsem mu kazit radost, tak jsem se přemohla, ale u mne vede Mrazík. To jsem viděla snad 20x a vždy se zasměji. Je fakt, že hodně tam dělá i český dabing.
OdpovědětVymazat[16]: Mrazík je pro mě nesmrtelná klasika a krásná tradice
OdpovědětVymazatReny, snít se musí. Je součástí života. Alespoň tak jsme se to učily v psychologii. Jen se mu nesmí zcela propadnout na úkor reality. Já jsem více snila až později, ne jako dítě. Ovlivněna filmy typu "Hříšný tanec" a pod. To jsem si vymýšlela neskutečné příběhy. Teď už mi zbývá jen ta realita.
OdpovědětVymazat[18]: Já asi nejvíc snila, když to doma hodně neklapalo. Páni, kdyby mi do hlavy viděl můj muž...
OdpovědětVymazatAle jo, proč ne. Každá holka asi občas potřebuje svého prince, stejně, jako kluk potřebuje svojí princeznu. A je jedno, jestli jsou načančaní, nebo rebelové .
OdpovědětVymazat[20]: Rebelky jsou mi bližší
OdpovědětVymazat