Blíží se osvobození

Před rokem jsem nutně potřebovala změnu. Pracovní. Můj dojem, že jsem našla to správné místo v té správné nemocnici se už po prvním měsíci začal jevit jako špatný. Dej tomu víc času, říkala jsem si, změnila jsi komplet celý obor a taky už nejsi nejmladší. Když ani po třech měsících nepřišel ten správný pocit z toho, že konečně fakt rozumím složitému dialyzačnímu systému, bylo mi chvílemi do pláče. Neudělala jsem chybu? Nejsem v pasti? Možná bych se líp chytla v jiném kolektivu. Ale pořád jsem to nevzdávala. Jenže život se mnou měl trochu jiné plány. Místo se snižováním vysokého arteriálního tlaku na umělé ledvině, jsem začala bojovat s rakovinou. To, co jsem se v potu tváře za čtyři měsíce naučila, jsem za dalších šest měsíců tak nějak pozapomněla. Když už se blížil opětovný nástup do práce, sebrala jsem všechnu zbylou odvahu a řekla si o nové umístění. Proč se trápit, když by to šlo vyřešit jinak. Spadla jsem do téhle pasti vlastním špatným rozhodnutím, takže je jen na mě, co s tím hodlám udělat. Dnes už vím, že z chirurgické sestry interní neuděláš. Takže od července nastupuji na urologické oddělení. Docela se těším. Budu dělat práci, kterou opravdu znám. Dokonce zůstanu i ve své platové třídě, z níž jsem na dialýze spadla. Věřím, že tohle rozhodnutí je správné. Po roční přestávce ze mě zase bude ta stará chirurgická sestra.... :-D

P.S. A kdyby něco, mám ještě jednu malou zálohu na ortopedii.