Od srdce

Mít kamarády je fajn. Máte parťáka na nejrůznější kulišárny. Máte s kým pokecat, nakupovat zbytečnosti, prostě zabíjet jinak ztracený čas. Ovšem mít opravdového přítele, tak to je k nezaplacení. Jako nevyčíslitelná výhra v loterii. Přítel obětuje svůj čas ve váš prospěch. Říká pravdu, když vám ostatní mažou med kolem pusy. Je to prostě člověk do nepohody.

Vyrůstaly spolu. Dělil je od sebe pouhý jeden rok. Půjčovaly si oblečky na panenky. Hrály si na princezny. Chodily spolu na zábavy. Ve stejný čas se zamilovaly. Když ta mladší zjistila, že je adoptovaná, a rodiče se o tom odmítali bavit, ta starší ji postavila nohama na zem. Kdo ji miluje tak, že jeho láska chvílemi až dusí? Kdo jí plní skoro každé její přání? S kým a kde se cítí v bezpečí? Pak jí řekla, jak to bylo, podle její mámy, když si ji rodiče přivezli domů. Zazvonila u nich šťastná novopečená máma a úplně jednoduše poprosila o nějaké dupačky po Janule...I díky tomu se rodiny ještě víc spřátelily.

Dívky byly jedna druhé na svatbě. Oběma se "předčasně" narodili kluci... Po nějaké době si navzájem vylévaly svá srdíčka, když se jim zdálo, že láska manželů k nim pomalu uhasíná. Mladší se snažila být oporou při nečekaném úmrtí ještě celkem mladého táty. Starší netušila, že za pár let se karty obrátí a ona bude utěšovat svou kamarádku, která se ze z tátovy ztáty velice špatně vyrovnávala. Netušila ani, že bude druhá, kdo se doví děsivou diagnozu. Brečely si tenkrát do telefonu a utěšovaly jedna druhou, že to prostě bude dobrý a basta. Teď už jim zbývá oslavit, že to fakt dobře dopadlo....

Pracovali spolu téměř celý rok. On byl výrazně mladší. Nejen slovy, ale hlavně svým chováním dával jasně najevo, že si její práce váží. A ona podle svých kolegů rozkvetla jako růžička. V práci byli jako jedny ruce, jedna slova, jedna duše. Pacienti hodně dlouho vzpomínali, jak jim to spolu klapalo. Jemu se stýskalo po vysoké. Nakonec na ni ale nenastoupil a ze zdravotnictví úplně odešel. nejspíš ani netušil, že se stal nečekaným dárkem. Vlastně darem. Pomohl jí najít cestu k manželovi. I přesto, že viděl, jak nehezky se k ní někdy chová. Stačilo se podívat na uplakané oči... Tak to vzal za ten správný konec. Vytáhl ji z ulity domácí puťky. Začali se scházet jako docela velká parta z práce. Slavili jmeniny i narozeniny. Chodili na bowling. Někdy šli jen oni dva po hodně náročním dni v práci na vínko. Stačila jim hodina. Pak se rozešli ke svým polovičkám, uklidnění a s vyčištěnou hlavou. Časem jejich setkání řídla. On začal pracovat i žít mimo její bydliště.

A světe div se, její manžel se vzpamatoval. Trošku zažárlil, ale když zjistil, že není důvod plašit se, změkl. Z jeho ustrašené ženušky se pomalu, ale jistě stávala sebevědomá žena. Veselá a společenská. A když pak, stejně jako on před lety, těžce onemocněla, stal se pro ni oporou. Pečoval o ni, vačil čaje, převlékal ji z propoceného prádla, umýval ji. Ona se snažila být statečná. Společnými silami to zvládli...

Pracovaly vedle sebe asi 7 let. Možná i víc. Byla ve věku jejího syna. Byla tak trochu jako on, lehce vzplanula. Ale k lidem se vždycky chovala s láskou a úctou, stejně jako ona. Jako kdyby v sobě měla moudrost staré ženy. I přes věkový rozdíl spolu mohly mluvit téměř o všem. Když přijel bývalý kolega, svolaly torzo pracovní partičky a šli si sednout do hospůdky. Postupem času se mezi oběma ženami začalo tvořit pouto přátelství. Z mladinké ženy se pomalu ale jistě stávala bezva kamarádka. Podporovala kolegyni při nelehkém odchodu na jiné pracoviště v jiné nemocnici. Dodávala jí odvahu, když se to pokoušela vzdát. A ona se jí za pár měsíců svěřila s hrozbou šílené diagnózy. Zrovna slavila synovy narozeniny s celou rodinou. Nikdo neměl poznat, že nad ní visí meč. Sotva ten meč dopadl, plakala jí do telefonu, nemohla strachem ani mluvit. A tehdy se mezi nimi zrodilo přátelství. Prostě tu byla pro nemocnou kamarádku. Někdy jen na messegeru, někdy fyzicky. Snažila se ji rozptýlit. Zjišťovala co a jak. Radila. A pomáhala tam, kde manžel nestačil. Odvezla ji na ošetření, když začaly komlikace. Přišla ji navštívit, když se jí ulevilo. Radovaly se spolu, když se to obrátilo k dobru. Ale nejvíc uzdravující se ženu těšilo, že manžel její přítelkyni respektuje a bere ii se vším všudy. Dokonce si všimla, že mu dokáže i otevřít oči, když je to třeba. A potřeba to občas bylo...

Máte srdce na správném místě.

Děkuji nestačí, vím to,

přesto s láskou děkuji...