Proč jsem?

Nikdo není dokonalý. Ani já ne. Jsem přímo vzor nedokonalosti.

Nejím spoustu potravin. Z některých jejich kombinací se mi zvedá žaludek, sotva je ucítím. Třeba takový bramborový salát. Kromě majonézy jím všechny suroviny, z nichž se skládá. V momentě jejich spojení je mi šoufl. Šunku na chleba nebo rohlík mě nenapadne si vzít. Ale toust bez problémů sním. Klobásku za studena? Brrr. Teplou ji zvládnu, když není zbytí. Ale nechutná mi ani za mák. Houbovou omáčku jsem jako dítě jedla. Dnes si ji nedám. Pokud jsou houby v jídle a nějakým nedopatřením se mi je povede rozkousnout, mám co dělat, abych ustála dávivý reflex. Hodně lidí mě blízkých o tomhle tom ví a bere to jako normální úchylku. Někteří to dodnes nemůžou překousnout. Ano, jsem rozmazlená v jídle. Mám to v hlavě, skoro nic s tím už v mém věku neudělám. Můžu se tak akorát pokoušet na ty blbý kecy nějak zareagovat. Mě samotné to vadí. Když někam jedem na dovolenou, mám dopředu bobky z toho, co tam budu jíst.

Nebaví mě vaření. Nevařím každý den, jako kdysi. Ani o víkendech většinou pro nás dva nevařím. Mám ráda jednoduchá jidla. Nic složitého. Jenže když nevařím já, je v jídle tolik surovin, co nejím, že si stejně musím udělat něco svého. Většinou to funguje, máme sice dvě jidla, ale jíme spolu. Občas to však hodně skřípe. Když jsem ještě vařila pro všechny, stálo mě to hodně nervů. Nic nebylo v pořádku, jako u Trautenberga... to kyselo je moc kyselý... Kluci skoro vždycky snědli všechno. Kdyby jim to nechutnalo, povrtali by se v tom. Když se u nás slavilo a já chystala občerstvení, bylo mi řečeno, že mi jídlo hosté chválili jen z povinnosti. Co já se k vůli tomu nabrečela. Nebyla to pravda, měla jsem to dobré.

Neumím dobře umývat nádobí. Po mě jsou vždycky špatně umyté kousky. Vždycky? Já umývám všechno nádobí, je jedno, kdo ho použije. Asi ho budu muset separovat. Kdybych byla s prominutím svině, tak někomu dnes tu rádoby čistou skleničku vrátím, misto abych ji dala na do myčky.

Neumím uklízet nehlučně. To podle mě jaksi nejde. To se jednoduše chodí po bytě a utírá se prach i pod věcma stojícíma třeba na parapetu. Chodí se zametat i na balkon. Vysává se. Umývá se zem. A kdy to jako mám udělat, když v pondělí odjíždíme na čtyři dny pryč a do bytu nám bude chodit kamarádka krmit Berušku. Jenže on si někdo nemůže v klídečku nedělního dopoledne hrát na PC, když já jsem se zbláznila a uklizím.

Neumím žehlit. Na každém tričku je nějaký sklad. Bodejť, že je. Nemáme skladovací prostory. Každý máme jednu skříň a to je sakra málo. Když pak máte v jednom komínku třeba 20 triček, tak ty spodní kousky bude třeba před oblečením přejet žehličkou. Už zdaleka nežehlím všechno. Ručníky, spodní prádlo ani ponožky určitě ne. To je někomu taky trnem v oku.

Co s takovou ženskou, která je vybíravá v jídle, neumí vařit, mýt nádobí, žehlit, ani tiše uklízet? Je vůbec k něčemu? Asi ne...