Na základce jsem si dopisovala s kamarádkou z pionýrského tábora. Jmenovala se Magda. Psaly jsme si několikrát do měsíce a každý rok spolu jezdily na stejný turnus tábora. Já jí přišla na oslovení hvězdička Magdička, ona ni říkala pinďa Renďa. Nebylo to hanlivé, jen tím říkala, že jsem prostě prcek. Já psala čtyř stránkové dopisy v ruce, ona později i na psacím stroji. Dneska už se nestýkáme. Rozdělilo nás dospívání a moje svatba. Asi se urazila, když jsem ji na ni nepozvala. Udělala jsem tehdy botu, dnes už to vím. Já čekala mimino. Ona studovala na vysoké. Nechaly jsme naše dětské přátelství pomalu rozplynout. Když se dnes potkáme, chvilku si pokecáme, ale nic víc.
Jednou si ze mě Magda udělala srandu.
Byla zrovna na brigádě a použila stranickou obálku...
V první chvíli jsem měla bobky, pak na mě juklo její písmo a musela jsem se smát...
Mezi dopisy jsem našla tyhle negativy.
V pubertě kamarádku vystřídala láska. Dopisy to byly hodně hezké a taky zajímavé. Smála jsem se už když mi vychovatelka předávala obálku. Oslovení skoro pokaždé stálo za to...
Psali jsme si každý týden.
Jeden dopis já a druhý on...
Strašně ráda jsem hádala, jak mě osloví tentokrát.
Vzhledem k tomu, že jsem bydlela ba internátě, kde dřív žily jeptišky, by to oslovení mohlo být pravdivé.
Ale opravdu jen mohlo.....
Jedna z mnoha verzí, jak složit dopisní papír.
Tak tohle se mu opravdu povedlo.
Malinká, stará známá, skoro dospělá a maturantka...
To poslední měla být maturantka.
Nějak se mu to vymklo kontrole...
Jasně že jsem si jako správná puberťačka psala deník.
Nestačilo mi jen zapsat ty strašně důležité okamžiky ze života.
Musela jsem to mít všechno hezky zdokumentované.
No a od deníků byl už jen krůček k psaní blogu. Nějak to tak celé přirozeně přešlo od jednoho k druhému. Na zdravce jsme se učili Maslovovu pyramidu lidských potřeb. Myslím si, že psaní blogu dokáže zčásti uspokojit mou potřebu sounáležitosti, uznání, úcty a seberealizace. Cítím se tu mezi vámi všemi moc dobře. Co na tom, že neumím psát příběhy, jako spisovatelé. Úplně stačí se s vámi prostřednictvím písmenek podělit o zážitky a zkušenosti a hned je člověku líp...
Tohle je hrozně milý nostalgický článek. Vzpomněla jsem si na vlastní doby psaní deníku.
OdpovědětVymazat[1]: To byly časy, že?
OdpovědětVymazatTak to je zajímavé, tvrdí se, že každá holka má v dětství jednu skutečně nejlepší kamarádku, ale málokdy to vydrží do dospělosti...
OdpovědětVymazat[3]:No tak to jsem splnila do puntíku....
OdpovědětVymazatDeník jsem si nikdy nepsala. Nepociťovala jsem potřebu. Zato teď si to vynahrazuji v blogu.
OdpovědětVymazatRenatko, Tvůj příběh mi připomněl jednu moji kamarádku z dětství. Jana byla o dva roky mladší, bydlela kousek od nás a chodily jsme na stejnou školu. Byli jsme vlastně čtyři kamarádky, další dvě byli naše spolužačky ze základky. Po základce jsme spolu kamarádily dál. Pak přišel čas a já se vdávala. Zapomněla jsem jí poslat svatební oznámení a Jana se urazila a přestala se mnou mluvit. Vdávala se měsíc po mně a nepomohlo ani blahopřání k sňatku. Naše cesty se prostě rozešly. Po čase jsme se potkávaly ve stejné továrně a občas jsme si povídaly. Naši synové byli spolužáci. Jana před deseti roky zemřela a já jsem ji na jejím pohřbu ještě jednou po letech prosila za odpuštění.
OdpovědětVymazat[5]: Tím, že jsem jedináček, potřebovala jsem si ty správné okamžiky znovu připomenout...
OdpovědětVymazat[6]: To je smutné...
OdpovědětVymazatJe hezký si to nechávat na památku
OdpovědětVymazat[9]: Nemám je sice svázané červenou stužkou, ale i v krabičce je to bezva vzpomínka. No ty deníčky, tak to jsem se dnes opravdu začetla a pobavila
OdpovědětVymazatRenatko, to je hezký příběh. Já jsem si psala nejvíc s kamarádkou o prázdninách, když odjela na 2 měsíce k babičce do Liberce a to dopisy o spoustě stránek lítaly sem a tam, nosila jsem je k vlaku, tehdy byly poštovní schránky v rychlíku?!
OdpovědětVymazata později kamarádovi, který byl na vojně někde na jihovýchodním Slovensku. Vzal si pak po návratu moji spolužačku! potvora.
Jiřina z N.
Krásné vzpomínky. Dneska už je nikdo nemá.
OdpovědětVymazat[11]: Schránky v rychlíku? Tak to je něco
OdpovědětVymazat[12]: Každý máme mezi vzpomínkami nějakou tu hezkou
OdpovědětVymazatMilé vzpomínky. Škoda, že přátelství nevydrželo.
OdpovědětVymazatJe fascinujúce ako pekne vyzerá písané písmo na obrázkoch
OdpovědětVymazatTo jsou úplné poklady a obdivuji vaši odvahu to tu zveřejňovat. :) A musíte uznat, že z toho blogování takhle hezké hmatatelné vzpomínky nejsou. Také mám schované zamilované dopisy od manžela, které mi posílal na kolej :)
OdpovědětVymazat[15]: Taky mě to mrzí. Jednu dobu jsem ošetřovala její mámu a snažila se jí trochu přiblížit, jenže dnes už jsme každá ěkde úplně jinde, jsme si na hony vzdálené...
OdpovědětVymazat[16]: Je zvláštně nostalgické se po létech probírat vzpomínkami...
OdpovědětVymazat[17]: Když jsem začala psát tenhle blog, rozhodla jsem se za nic se neschovávat. Dlouho jsem byla inkognito. Až v Ženském klubu mě odtajnili
OdpovědětVymazatTo je krásný <3
OdpovědětVymazat[21]: Jo? Díky
OdpovědětVymazatPáni, obdivuji tě, že máš všechno ještě schované. Já si taky kdysi psala s jednou Ruskou, vlastně to nebyla pravá Ruska, bydlela v Tallinu, dost často na ni vzpomínám. Nic jsem si ale neschovala
OdpovědětVymazat[23]: Zamilované dopisy se přece nevyhazují
OdpovědětVymazatKrásný článek, škoda jen, že se ve vašem kamarádství přetrhla nit. Já si psala také pravidelně s jednou kamarádkou. Dokonce jsme měly téměř ve stejném čase děti. Její syn je o měsíc starší než ten můj, dcery jsou od sebe tři měsíce, ta moje je starší. Stále bylo o čem si psát. Rukou psané dopisy pak vystřídaly telefonáty, ale lezlo to moc do peněz a pak když pokročila doba, přišly emaily. Už si nepíšeme, kamarádka už bohužel není mezi námi.
OdpovědětVymazatMrzí mě, že jsem si ty dopisy neschovávala, jako ty.
[25]: Aby nedošlo k omylu, ty dopisy jsou od mého manžela. Od Magdy mám jen jeden. ..
OdpovědětVymazatKrásně tě titulovala... nezbednice. Takové podobné oslovení bych měl taky na obálce někdy použít.
OdpovědětVymazatKouzelně nostalgický pohled na čas, který jsi uběhla.
OdpovědětVymazatTaké jsem napsala mnoho dopisů, vlastně to byl jediný a naprosto úžasný komunikační prostředek, měla jsem bohužel netaktního otce, který se mi hrabal v soukromí, vše jsem musela vyhazovat. Tudíž takové poklady již nevlastním.
[27]: To mě tituloval můj muž
OdpovědětVymazat[28]: Tvůj táta to tak trochu podělal. Lézt dceři do soukromí, to se prostě nedělá. Jednou jsem při úklidu našla zvláštní sešit mladšího syna očividně ze školní docházky. Lákalo mě prolistovat ho, ale ustála jsem to...
OdpovědětVymazatReny, krásné čtení. Já to mám nastavené nějak podobně jako ty. Jako holka jsem byla dopisovatelka do několika dětských časopisů do Prahy a samozřejmě jsem si dopisovala se zahraničím. /NDR, Polsko a SSSR./ Všechny dopisy píši vždy rukou. Jinak to ani neumím. A dodnes je ráda píši. Jednak díky výměně kalendáříků, ale i jiného sběratelského materiálů. Je potom strašně příjemné najít ve schránce dopis až z daleké Číny, USA nebo jiné vzdálené země. Deníky jsem si psala také, ale jen útržkovitě. Ale z prázdninových cest docela podrobné. Mám je schované a občas se do nich začtu a zavzpomínám. Bylo by to na delší psaní.....
OdpovědětVymazatPěkné vzpomínky.
OdpovědětVymazatDeník jsem si nikdy nepsala, neb jsem se bála, že by mi ho našli a byl by šrumec.
Primary homework help egypt % . < . . . < . % . . . * < \ - . # : \ ^ ( . - > . ! http://essay-for-your-day.gq/108/ Aplia homework answers microeconomics % @ . . How to write research article for journals # @ . & ( > . . . . : + ) # * # . \ . . & # .
OdpovědětVymazat