Po 30 letech...

Kamarádka mi poslala zprávu: asi jsem se zbláznila, jedu na zimní zahraniční dovolenou. Odepsala jsem jí, ať neblázní a úplně v klidu sa pohodě odjede na beztak parádní lyžovačku. Partička to bude bezva a aspoň pozná taky jinačí hory než jsou ty naše. O pár dnů se mi přiznala, že na lyžích nestála 10 let a že by to chtělo rozjet se na nějakém tuzemském kopci. Úplně stejně uvažovala i další kamarádka. No a já se pomaličku ztrácela ve vzpomínkách na školní léta. Na lyžák v 7.třídě s náma do Čenkovic jako pomocná kuchařka i moje máma. Bylo to fajn. Lyžování mě bavilo. Později jsem se školou vyrážela i na občasné jednodenní výlety. V prváku na zdravce se mi povedlo vylepšit si styl. Ale pak jsem se zaláskovala, narodil se jeden a o tři roky později druhý syn a bylo po lyžování. Naši lyže půjčili jednomu klukovi z dědiny a mu se povedlo je zlomit. Škodu nakinec zaplatil, jenže já přišla o své "sulovky". Čas běžel a syn měl jet na svůj první lyžák. Tehdy u nás nefungovala půjčovna. Za přijatelný peníz jsme mu tedy koupili ojeté lyže. No a ono ho to bavilo. Stejně dopadl i mladší syn. Takže oba kluci měli svoje lyžařské nádobíčko a my pokaždé, když chtěli jezdit, utáhli opasek...

Ve chvíli, kdy kamarádka přemýšlela, kam si u nás zalyžovat, jsem se pro změnu zbláznila já. Přispěju vám na benzín, vypadlo ze mě. A bylo vymalováno. Jakmile se dal pevný termín, zašla jsem do půjčovny zarezervovat si kompletní výstroj. O pár dnů později se mi povedlo udělat nálet ve slevách na oblečení a vyplenit Sportisimo.

Pak přišel den D. Tři dospělé baby a dvě děti si koupily permanentky ve ski areálu Červená Voda, resortu Buková hora. Na svah nás vyvezla 4 sedačková lanovka...

Cestou nahoru...

Hned jak jsme sesedaly z lanovky jsem přišla na to, že synáčci meli pravdu. Lyžování se nezapomíná. Úzkou cestou jsem elegantně doplužila k modré sjezdovce. Tak to nedám. Tohle je modra? Jak potom vypadá červená? Nahlas jsem ale statečně řekla: tak jedeme, ne? Širokýma obloučkama přes celou sjezdovku se mi povedlo bez úhony sjet první dva úseky. Vycucaná jak citron jsem u další, dost prudké a části trasy přemýšlela, co bude teď. Tohle nemám šanci sjet. Vedle mě s nenucenou dětskou elegancí sjížděl kopec v doprovodu maminky asi 5 letý prcek. Možná 5 ani neměl. Máma mu radila, jak má jet, tak jsem ji poslechla. Všechno šlo dobře, než jsem najela na ledovou plotnu. Bác. Seděla jsem na zemi a smála se. Když se mi po pár minutách nepovedlo zvednout, postupně jsem se dostala na úzký úsek asi červené trasy, smích mi došel. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než odepnout lyžáky. Postupně jsem se dostala až skoro k cíli. Při pohledu na to, co mě dělilo od konce sjezdovky, ze mě vypadlo:pane Bože...

Tohle je poslední úsek sjezdovky.

Nevypadá tak strašidelně,

ale ledové plotny střídají sněhové návěje.

Sjet tenhle úsek bylo prostě o hubu...

Takhle vyčerpanou mě zachytila kamarádka.

Chvilku odpočinku jsem si prostě musela dát.

Sundat lyže a vydechnout.

Jinak bych asi znovu na lanovku nesedla

Při druhé jízdě jsem si to už užívala.

Obloučky jsem zkracovala.

Vůbec jsem netušila, že mě fotí.

Šťastná a spokojená.

Na to nejhorším, posledním úseku jsem opět spadla.

Zvedal mě moc milý, stejně jako já kulaťoučký pán.

Oba jsme se zasmáli jeho poznámce o těch kilech navíc.

Ski pasy jsme nabily na 4 hodiny.

Přiznávám bez mučení, že po 3 hodinách jsem mela dost.

Dala jsem pauzičku na párek v rohlíku a čaj,

abych zvládla i tu 4. hodinu.

Na závěr horká čokoláda.

Hodný pán nás vyfotil.

Bylo to super. Po víc jak 30.letech jsem se postavila na sjezdovku a už od druhé jízdy si to parádně užila. Jsem strašně ráda, že mě odvaha neopustila. Holky jedou ještě jednou v únoru, ale já budu po noční a další den mám hned denní, to by bylo moc. Už tak jsem se po tom lyžařském úletu vzpamatovávala celý další den...