Egypt - poprvé v letadle

Dovolenou jsem vlastně vybrala já. Muž mi dal v podstatě volnou ruku. Měl to být společný dárek ke třicátému výročí svatby. No a jak už to u nás dvou bývá, pár dnů před odletem u nás byla tichá domácnost. Syn mi naštěstí prozradil, že se můj muž docela bál letu. U nás obou to byla premiéra, jenže on to nedával a proto bylo dusno. U mě převážila zvědavost, radost z toho poprvé. Atmosféra doma, by se dala krájet. Snažila jsem se neprovokovat. Snad se mi to dařilo, tedy až na malinkatou výjimku...

Z domu jsme vyjeli 6. června ve 22:30. Těch 30 minut, co nám zbývalo do odbavení bylo nekonečných. Pak to chvilku utíkalo. Nejdřív prošly kontrolou kufry, pak my a na konec palubní zavazadla. Museli jsme odložit do velké plastové krabice mobily, tablety, foťáky, klíče a dokonce i opasky. O legraci nebyla nouze. Ledy se začaly lámat. Dusno ustupovalo zvědavosti. Na posuvný pás se položily malé kabelky a kufříky. Celé to projíždělio nějakým skenovacím zařízením. Jasně, že moje kabelka pískala. Takže si to zopakovala. Pak jsme prošli rámem.

Seděli jsme a opět čekali.

Jednu chvíli někdo na to staré piáno docela pěkně hrál.

Aspoň to trochu utíkalo.

V 0:30 jsme se usadili na židličky a znovu se dali do čekání.

Asi po 20 minutové frontě muž donesl 2 panáky Jagermistra,

aby ledy mezi náma rozcupoval na cucky...

Letecká společnost Smartwings mile překvapila.

Krátce po 1 hodině nás vyzvala k nástupu do letadla.

Prostory na palubě na nás působily docela stísněně. Uzoučká ulička, uzoučká sedadélka, maličká okénka. Najít svá sedadla trošku trvalo. Misto jejich čísla na letence, jsme měli hledat označení sektoru. Usadila jsem se u okénka sledovala, jak v 1:40 vzlétáme. Trochu mi to připomínalo obrovskou kolotočářskou houpačku - klec. Když se celá otáčela kolem své osy, v ní se mi skoro stejně zvedal žaludek. Byla jsem vzrušením celá bez sebe. Tak moc jsem se těšila.

Města pod námi svítila do tmy jako nádherné drahokamy. Pilot nám zahuhňal do éteru, kudy letíme. Vzal to přes Bulharsko, Bosnu, Hercegovinu a Řecko. Chvilkama to s námi trošku házelo, ale jinak byl let vcelku klidný. Tedy až na ten otřesný hluk motorů. Stejně jsem neusnula. Byla jsem moc rozrušená.

Někdy kolem 4. hodiny mě muž upozornil na svítání.

Tohle jsem viděla na své straně.

Okénko přes uličku nabízelo překrásnou podívanou.

Během ní se vystřídaly snad všechny odstíny červené a žluté.

Na mojí, západní straně byla jenom modrá mlha.

Když se rozpustila, achala jsem pro změnu nad zajímavými mraky.

Šedivý kontrastoval s jasně bílým, mléčný přecházel v téměř průsvitný.

A to nemluvím o těch roztodivných, slušných i neslušných tvarech.

Jakmile se pod námi objevila Afrika, byl s barevností ámen.

Postupně ji nahradila nehezká hnědo-šedivá barva pouště.

Při pohledu dolů jsme se s mužem divili, kde asi přistaneme. Pod náma byla jenom poušť, sem, tam nějaká cesta, ale nějakou osadu, město nebo třeba letiště jsme neviděli. Bylo to velice zvláštní vidět, jak se pobřeží vzdaluje a my letíme víc a víc nad pevninu.

Pak jsme šli na přistání. Házelo to s námi docela dost slušně. Hovor v letadle ustal. Jenom letušky pořád štěbetaly. To mě trochu uklidnilo. Ale stejně ve mě byla maličká dušička.

V Africe bylo příjemné teplo a docela větrno. V letištní hale Marsa Alam nás bleskově odbavili a my mohli nasednout do autobudů a ujíždět ke svým resortům. Pravda, řidič před uložením kufrů do busu natahoval ruku na bakšiš. Ale od nás se ho nedočkal. Nemohla jsem v najít peněženku s mincemi.

Vystupovali jsme docela brzy. Náš resort Hotel Sunrise Marina se nacházel v Port Ghalib.

Jak probíhalo ubytování se dozvíte příště.