Sataya

3.den sobota 8.6. 2019

Dnes nás čekal výlet za delfíny. Nalákala nás na něj jedna paní na pláži. Vychválila ho do nebes. Mě odrazovala jen ta 2 hodinová plavba na otevřeném moři. Delegátka nás varovala, že to tam hodně houpe i při klidném počasí. Nicméně jsme se od oné dámy v plavkách natolik nadchli, že jsme to prostě riskli.

Samotná cesta k přístavu, kde na nás čekala loď stála za to. Nejdřív se jelo busem. Malým s klimatizací. Asi po hodině byla první zastávka. Nabrali jsme delegáta, mladíka v červeném tričku, který uměl trochu česky. Pak jsme zastavili u benzinky, tankovalo se. Po další asi 1/2 hodině jsme stejně dlouho čekali na poslední pasažéry z jiného resortu. A bus byl až na 1 místo plný.

Stylová sedačka v minibusu.

Cestou byl vidět propastný rozdíl mezi jednotlivými resorty a malými místními domečky. Kolem silnice byl chviklama děsný binec. Na silnici se střídaly čerstvě vyasfaltované úseky s napodobeninami českých silnic s dírami a množstvím záplat. Dopravní značky měly někdy nápisy v egyptštině, alias rozsypaný čaj. Řidič před sebou nesnesl žádné auto, všechny postupně předjel. Střídal strany podle stavu silnice. Nedělalo mu problémy jet přes plnou čáru. Cestou zpět, z výletu, jsme míjeli bouračku několika mrtvými. Bylo to dost děsivé. Ale našeho řidiče to nezpomalilo, spíš naopak.

Po dlouhé cestě busem jsme tedy zastavili u přístavu.

Hned nás obklopily děti a vnucovaly nám korálové náramky.

Ale náš vedoucí zájezdu nás pobizel, abychom šli rychle k lodi.

Jméno už nevím, ale bylo v něm slovo Almira.

Přejít přes houpající se lávku nešlo bez pomoci.

Jedna ruka mě držela z břehu a druhá z lodi.

V přízemí jsme se museli vyzout, pro naše bezpečí se na lodi chodilo bosky. Všichni jsme šli rovnou nahoru. Horní paluba byla zastřešená. Mezi laťkami prosvítalo sluníčko. Kolem zábradlí byla mista k sezení. Na dřevěných lavicích byla polstrovaná lehátka. Několik jich leželo i volně na zemi. Už v přístavu se loď slušně houpala. A to byla ukotvená. Vzala jsem si nabídnutý prášek proti nevolnosti. Můj muž také.

U toho zábradlí na přídi se hodně lidí fotilo. My dva ne. První půl hodinu jsem byla nadšená z lodi. ale potom mi začalo být nějak zvláštně. Mšla jsem žaludek jako na vodě. Vydržela jsem to jen chvíli, přemohl mě pocit nevolnosti. Téměř celý zbytek naší dvou hodinové plavby k útesu Sataya jsem problila. Bylo to fakt děsné. Zabrala jsem WC sama pro sebe. Jak se loď houpala, voda v toaletě stříkala ven přes mísu a když jsem se tak nejednou naklonila, abych se vyzvracela, byla jsem párkrát i omyta... Žaludek se mi svíral a když už jsem neměla co zvracet, šly ven žaludeční šťávy. Zkrátka jsem se vyblila z podoby....

Pak jsem uslyšela jásot.

Vedle lodi plavali delfíni.

Tohle foto je od profíka, zaplatili jsme si foto i video od cestovky.

Tohle foto je z mého foťáku.

Vplouvali jsme do laguny doprovázeni delfíny.

Spolu s námi k útesu Sataya mířilo i dalších pár výletních lodí.

Delfíni byli hodně blízko lodi.

Měla jsem strach, že nebudu schopná jít do vody, ale jedna slečna (nebo to byla možná mladá paní) mi řekla, že teď, v moři, to bude úplně jiné houpání, než na lodi. pro jistotu jsem si nechala nasadit záchrannou vestu. Cítila jsem se slabá a přesto natěšená na delfíny. Nasadili jsme si brýle se šnorchly a malý motorový člun nás zavezl dovnitř do laguny. položila jsem se na hladinu a začala šnorchlovat. Najednou se vedle mě objevilo hejno delfínů. Páni, to bylo něco!

To je náš skoro česky mluvící delegát.

Držela jsem se blízko něj.

Ten pocit, že plavu kousek vedle delfínů se nedá popsat.

Někteří si to opravdu užívali.

Delfíni byli hodně blízko.

Chvilkama jsem je cítila kousek od sebe,

propluli a voda se kolem mě chvěla.

Měla jsem podvodní foťák.

Jenže jsem to s ním neměla ncvičené.

A hodně se mi třepotala ruka.

Byla jsem přece jen docela unavená.

Na loď jsem doplavala úplně vycuclá.

Ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.

Stačil mi balíček se snídaní z našeho hotelu.

Po obědě byla hvilku pauza a pak znovu šnorchlování.

Tentokrát u korálu.

Pod náma proplul rychlostí blesku rejnok.

A tohle je prosím Chudobka v celé své šnorchlovací kráse...

Unavená, ale šťastná se svým mužem.

Před cestou zpět se znovu rozdávaly tablety proti nevolosti, vzala jsem si. Poté se mě ujala ona slečna či mladá paní. Dala mi vycucat maličkou limetku. Fuj, to bylo tááák kyselé, ale poctivě jsem vysála obě malé půlky. Pak, na její radu, jsem nepohrdla nabízenými plátky pomeranče. Dostala jsem jedno z palubních lehátek a snažila se podle doporučení cestu zpět prospat. Chvilkama se mi i povedlo. Zvládla jsem to až do přístavu bez nevolnosti. Byla jsem se sebou spokojená.

Cestou minibusem zpět do našeho resortu jel řidič rally Paříž Dakar. Ani když míjel autonehodu nezpomalil.

Video lze přehrát i zde.

Zakoupili jsme si fotky a video od cestovky, která válet na Satayu zprostředkovala. Nejdřív nám ale dali nefunkční DVD. To druhé, vyměněné už fungovalo. Pokusila jsem se vystřihnout to nejzajímavější. Ale hudbu přepsat neumím.

Výlet za delfíny se povedl. Byl to parádní zážitek.

Ještě jsme si zaplatili jeden výlet.

Do pouště.