středa 1. července 2020

Svítí tam nahoře

Když v noci zvednu hlavu a zadívám se na oblohu plnou hvězd, vzpomenu si na jednu filmovou pohádku. Možná ji znáte i vy, jmenuje se Dračí srdce. Vypráví příběh draka, který neskončil zrovna happyendem. Na nádvoří leží mrtvý drak. Všichni jsou smutní. Najednou se tělo draka rozsvítí stovkami malých jasných světýlek. Světelná silueta draka se zvedne ze země a v doprovodu velice krásné, emotivní melodie se vznáší nahoru, na nebe. Tam se zářící dračí duše nejdřív spojí v jedinou velikou zářící hvězdu, která se rozloží na miliony malých hvězdiček. Teprve potom z nich vznikne nádherné souhvězdí draka...
I přesto, že jsem film viděla několikrát, pokaždé mě tenhle smutný konec rozlítostní a dojme...
A tak si představuji, že na hvězdné obloze září i lidé, kteří mě sice opustili, ale přesto navždy zůstali v mém srdci...
Tonda, můj spolužák ze základky. Seděli jsme spolu pár let v lavici. Byl levák, seděl vlevo, já vpravo. Přes uličku jsem měla po pravici jeho dvojče Jarka. Byli jsme kamarádi. Měl ještě sestru Janu, ta byla coby porodní asistentka u porodu mého staršího syna. A měl taky bráchu Mirka, moji pubertální platonickou lásku, která ovšem o mé existenci nejspíš vůbec netušila. Tonda měl rád box. Tahle fotka je z jednoho jejich soustředění, zakončeném zápasem. Jeho život vyhasl příliš brzy. Pád na kole si vyžádal mladý život. Jeho hvězdička na nebi svítí už neuvěřitelných 25 let.


Jenda, další můj spolužák ze základky. Už ve škole měl srdce na dlani. Jeho jméno nosí můj starší syn. Měla jsem slavobránu jako jedna z prvních a přišli mi na ni také moji spolužáci z Otaslavic. Tehdy Jenda přebral a hledal boty. Neptejte se mě jak je ztratil, vím jen, že byl vcelku teplý červen 1989. Můj táta si taky přihnul, vždyť vdával jedinou dceru. Jeho veselý dotaz:"Jeníčku, kde máš botičku?" si budu pamatovat nejspíš do konce života. Jendova hvězda svítí na nebo od roku 2014, jak ten čas letí... Vinu nese jeho zrádný přítel alkohol. Smutný konec mladého muže.


Marcela (ta uprostřed) bydlela kousek od nás, mě, Jany a Lenky (ta není na fotce). Jako děti jsme si hodně hrávaly spolu. Sousedka z domu, kde žiji dnes, si mě pamatuje i s kočárkem, jezdila prý k Marcele na prádzniny. Ve školce měla jednou Marcela epileptický záchvat, tak zvaný petit mal. Dlouho jsem si pamatovala, jak strnula, zatla se a třepala se. Pak musely soudružky učitelky převléknout její lehátko. Teprve až na zdravce mi v celé síle došlo, co se vlastně tehdy stalo. Jana i Marcela se později přestěhovaly do nových domů na vzdálenější konec dědiny, ale přátelství přetrvalo. Chodili jsme spolu na zábavy a tam si našly partnery pro život. Když byl Marcelin Peťa na vojně, přestala chodit i na zábavy. Čekala na něj. Vychovala dvě děti. Odešla do nebe strašně rychle. Srdíčko přestalo bít na sklonku roku 2017. Dověděla jsem se to kratičce po své operaci, ještě na nemocničním lůžku. Parte mi poslal její tatínek právě po oné sousedce. Dojalo mě, že si zlomený otec vzpoměl. Marcelina hvězda začala na nebi svítit, když jsem se začala uzdravovat. Byla jsem z to strašně smutná...



Tetina,neboli mámina teta. Žena, která se hodně podílela na mojí výchově. Chodila jsem k nim ráda, onikala jsem jim. Když si mě "stréc" vzali na kolena a hráli jsme "ták jedou páni, ták jedou kmáni...", byla jsem na vrcholu dětského blaha. Měli nesvéprávného syna. Miroš byl jako beránek, tedy pokud nemusel pracovat na jedné ze dvou zahrad. Na květinové zahrádce se pěstovali kromě jiných narcisky, voskovky a macešky. Vysazovali s nima hrob. Tetina byla "paní kuchařka". U ní jsem snědla i to, nad čím jsem doma ohrnovala svůj mlsný nos. Odešla do nebe v roce, kdy se narodil můj starší syn. Strýc zemřel už v mých 6 letech a Miroš dožil u mého táty. Jejich hvězda svítí 31 let.



Tetiny bratr, "stréc" Babica, je na fotce přsně tak, jak si ho pamatuju. S kotýlkem rumu u pusy. Veselá kopa, co nezkazí žádnou srandu. Při každé návštěvě, no a že jich během týdne bylo, dostal od tetiny, Mařenky, štamprličku. Strýc si zlomil krček stehenní kosti a zemřel v době, kdy jsem dělala zdravku. Vůbec jsem netušila, že má příbuzného, nejspíš synovce nebo prasynovce, který je jeho věrnou kopií. Během pého působení na traumatologii tam ležel. Když jsem ho uviděla, byl to strašný šok. Jako bych viděla ducha. Strécova rumově zbarvená hvězdička se nejspíš v tu chvíli smála...



Pan Doubrava. Vlevo. Táta kamarádky Jany, kamarád a věčný souputník mého táty. Sedí uprostřed. Chvíli se měli rádi, chvílemi to mezi nima bylo na nože. Každopádně to byl človíček, který byl součástí naší rodiny, hlavně když už chyběla moje máma. Ať táta chtěl nebo ne, byl pan Doubrava jeho oporou v těžkých chvílích. A kdo je ten třetí, s taškou v ruce? Jejich společný kamarád, jehož syn vlastní restauraci v Krkonoších, pod jejíž okny tři spokojení důchodci na výletě sedí. Všichni tři už tu nejsou. Pan Doubrava odešel hodně brzy a strašlivě rychle. Jeho život vyhasl v jeho 65 letech během pár hodin doma, téměř v náručí své ženy. Svítí na nočním nebi a nejspíš poslouchá housličky, které tak miloval.



Bratr a sestra. Táta a teta Fanynka. Měli se rádi. Skoro každý tátův nákup jsme zakončili na návštěvě v Seloutkách. Teta byla úžasná. Naučila se, narozdíl od táty, požívat mobil. Každáý rok mi psala krásné smsky k narozeninám i ve svátky. Pro moje kluky je to ta teta, co posílala zprávy z mobilu. Na téhle fotce je už můj táta hodně nemocný. On se vlastně neměl dožít ani 30 let, měl srdeční vadu. Jako malý několik měsíců strávil na lůžku a nechodil do školy. Ale on byl bojovník. Dožil se 78 let. Ještě se se mnou rozloučil, počkal, až zamknu a vhodím klíč za okno a pak v tichosti rozsvítil svou zářivou hvězdu na nebi. Mám tě moc ráda tati...
A teta? Odešla rok po tátovi. Teď si tam na nebi svítí spolu. Bráška se setřičkou.


Žena, která mě vychovala. Žena, která mi dala pocítit, co je to bezpodmínečná láska. Žena, která sama nemohla mít děti. Moje milovaná máma. Troufnu si říct, že není větší lásky než mateřské. Vidím ji v neuvěřitelných situacích. Jak sedí na velikém balvanu na Štrbském Plese a nemůže z něj dolů. Jak mě vytahuje na sedačku lanovky a pode mnou už není pevná zem. Jak se šťastně dívá na mě a mého novopečeného manžela při svatebním obědu. Jak je rozrušená a dává si štamprlku na posilněnou, když mě můj muž veze do porodnice. Jak je spokojená, když se rozhodneme pokřtít syna. Jak je naštvaná, když dávám skoro ročního syna po obědě spát, přestože ona by si s ním chtěla hrát. Jak se mi během zrádné nemoci ztrácí před očina. Slyším jak říká, že to nebude dobré... Jsem nekonečně ráda za to, že mohla odejít doma, ve své posteli, vedle svého milovaného taťka. Už 30 let mi její hvězda září na cestu životem. Mami, děkuju za to, žes tu pro mě byla....

Těch hvězd, co svítí z nebe je mnohem víc.
Každá z nich má svůj příběh.
Každá z nich mě nějakým způsobem ovlivnila.
Každé z nich děkuji, že jsem ji směla poznat.


 

26 komentářů:

  1. Renatko, krásné vzpomínky na tvé blízké. Až mi ten článek vehnal slzy do očí

    OdpovědětVymazat
  2. Je to moc smutné, když nám odcházejí blízcí lidé.
    Hezky jsi zavzpomínala.

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Taky mi zvlhly oči, když jsem vzpomínala. Ale zároveň jsem se usmívala nad těmi krásnými věcmi, co jsem s nima prožila

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně jsi to napsala. Každý máme taková malá světýlka na nebi. Před lety jsem na blog dávala podobný článek. Dnes by byl o dost delší.

    OdpovědětVymazat
  5. [5]: Je to smutné, že dnes by byl o mnoho delší. Ta paní s kosou je neúprosná...

    OdpovědětVymazat
  6. Chválím tě za článek a přeji současně, že jsi měla ve své blízkosti tolik hodných lidí

    OdpovědětVymazat
  7. [7]: Já jsem za ně taky ráda Kitty

    OdpovědětVymazat
  8. Smutné je, když se hvězdy rozzáří o dost dřív, než je to nutné. Ale co už by mělo člověka ve tmě vést, když ne svítící hvězdné nebe?

    OdpovědětVymazat
  9. Odejít musíme všichni. Ale jak píše Čerf je o moc smutnější když odchází ti, kteří mají toho před sebou ještě mnoho. když jsem dávala dohromady před deseti lety třídní sraz, už mezi námi několik spolužáků nebylo. A to všichni odešli hodně před padesátkou, kterou jsme ten rok měli všichni.

    OdpovědětVymazat
  10. Každému z nás hoří svíce života. Někomu malá, někomu větší. Jednou i my budeme zářit na nebi a snad na nás budou s vděčností vzpomínat ti,které jsme měli příležitost poznat na této zemi stejně, jako  jsi to ve svém článku krásně napsala Ty. I já vídám na nebi několik hvězdiček, které už tam pár let svítí. Jedna je čerstvá, teprve rok a o to je to bolestnější, že měla ještě spoustu času před sebou.

    OdpovědětVymazat
  11. To se ti, Renátko, moc povedlo. Nádherný článek. Taky mi svítí na nebíčku už dost hvězdiček, ale nejraději zatím jsem a děkuji Pánu Bohu za to, že mám ještě maminku. Už jenom leží , téměř nevidí a je často popletená, ale je to stále moje milující maminka.

    OdpovědětVymazat
  12. Reni, uf, ten je smutný, ale krásný.

    OdpovědětVymazat
  13. Reni, ty jsi srdcařka , to je tak krásně napsáno... Já jsem také přišla o oba rodiče a nebyli tak staří. Nejlepší na tom je, že má kdo vzpomínat a tys to parádně předvedla. Nejvíc se mi líbí, že tak hezky vzpomínáš nejen na své nejbližší a rodinné příslušníky, ale i na kamarády a známé. A tak to má být.

    OdpovědětVymazat
  14. [9]: Ano, to je hodně smutné. A ano, co jiného, než nebe plné hvězd

    OdpovědětVymazat
  15. [10]: My máme staz padesátníků ze základky letos, chybět budou dva, Tonda a Jenda...

    OdpovědětVymazat
  16. [11]: Když odejde mladý člověk, je to vždycky hodně smutné a bolestné...

    OdpovědětVymazat
  17. [12]: Tvoje maminka je velká bojovnice

    OdpovědětVymazat
  18. [13]: Všichni byli součástí mého života a já je měla ráda. S láskou a s úsměvem v srdci na ně vzpomínám

    OdpovědětVymazat
  19. [14]: Někteří lidé vstoupí do našich životů, aby je pozvedli a obohatili...

    OdpovědětVymazat
  20. Dojemně napsané vzpomínání. Hvězdičky se musí tetelit blahem, že na ně někdo "zezdola" vzpomíná, že je nosí v srdci  a že ony tak díky tomu hned tak nevyhasnou.

    OdpovědětVymazat
  21. Renatko, krásné a moc smutné vyznání. Tak ať ti všechny hvězdičky stále svítí na tvé cestě.
    Přeji hezký večer. D.

    OdpovědětVymazat
  22. [21]: Jani, nesmějí vyhasnout. Jen ať svítí...

    OdpovědětVymazat
  23. Renatko, krásně napsané, derou se mi slzy do očí. Také mám na nebi hodně hvězdiček, které tam září a na které mám krásné vzpomínky. Jedna hvězdička tam září už téměř 24 let, i po letech to moc bolí, měl před sebou celý život.

    OdpovědětVymazat
  24. Dojemné čtení,z nêhož je cítit láska a krásný vztah k Tvým blízkým. Škoda, že už si s nimi nemůžeme popovídat naživo viđ?

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za milou návštěvu ❤