sobota 6. března 2021

Něco za něco

 Jako malá jsem se věčně něčeho bála. Bydleli jsme v rodinném domku na vesnici, což bylo pro strašidla úplný ráj. Hlavně večer. Na dvoře stával vysoký ořech s krásně košatou korunou. Spát jsem obvykle    chodila hned po Zprávách. Dole na chodbě jsem si rozsvítila světlo u dveří nahoře v patře. První schody k pokojíčku byly v pohodě. Pak přišlo mezipatro a druhé schody. Velké okno na dvůr v mezaninu vrhalo z koruny ořechu na zeď zlomyslné stíny. Moje představivost pracovala na plné obrátky. Když jsem doběhla do pokojíčku, musela jsem ještě zkontrolovat bubáky, měli sraz pod postelí. I tady jsem ale bojovala s podivnými stíny z větví ořechu na zdi u postele. Už jsem byla velká holka, školačka. Uspávat se chodí přece jen malé děti...

Vždycky jsem se bála pavouků, ale máma říkala, že přinášejí štěstí, takže by je nikdy nezabila. Klidně mohli být v místnosti, to jí vůbec nevadilo. Ale mě ano. Když jsem náhodou nějakého zmerčila v rohu u postele, přikrčila jsem se k peřináči a rychle se snažila usnout. Obvykle tam ráno už nebyl...

Byla jsem jedináček. Uměla jsem si hrát sama se sebou, ale mnohem raději jsem chodila ven, za ostatními dětmi. Nejblíž to bylo k sousedům, měli dvě děti mladší než já. Jenže abych se dostala k nim na dvůr, musela jsem jít kolem psů. Sousedi sousedů totiž měli dva obrovské výmarské ohaře. Pouštěli je na oplocený dvůr. No a ti dva hafani věděli, že se jich strašně bolím a hráli si s mým strachem. Počkali, až přijdu co nejblíž k nim a až pak začali štěkat. Občas mi hrkly i slzičky, jak jsem se pokaždé lekla. Jenže když jsem si chtěla jít hrát, nezbylo mi nic jiného, než kolem plotku projít. 

Proč vám to tady píšu? Vybavilo se mi to po jedné krátké návštěvě.                                                     Malý kluk, druhák , měl psát distanční úlohu do matematiky. Jeho máma uvařila pudink. Prcek využil naší přítomnosti, aby jeden uzmul. Jenže on to měl zakázané. Až dopíše domácí úkol, pak si může vzít, dřív ne. Co myslíte, zkoušel to pořád. Rodiče ho napomínali po dobrém, pak už zvedli hlas. Marně, prcek to pořád zkoušel. Máma se rozzlobila, chňapla ho za rukáv a dotáhla ho ke stolu, aby psal. Udělala pár kroků za námi do kuchyně, on v závěsu za ní...Pak udělala něco nepochopitelného, nejdřív mu nadala, že neposlouchá a pak ho začala lechtat. Když ji konečně napadlo zůstat stát vedle něj a kontrolovat, jak píše úkol, nepočkala, až bude mít prcek úkol dokončený celý. Převezl ji, smál se tomu s pudinkem v ruce...Celé tohle divadlo trvalo přes půl hodiny. 

Cestou domů mě i manžela napadlo, co budou rodiče dělat, až bude druhák v pubertě. Naši kluci nebyli žádná vzorná dítka, dělali blbosti. Ale věděli, že vždycky je něco za něco. Měli mantinely, za které se nesmělo a oni si to sakra dobře pamatovali....

Do 10. 3. zbývá už jen pár dnů, už se moc těším na vaše příspěvky



26 komentářů:

  1. To mi připomnělo můj strach z pavouku. To jsem tak jednou jako malá ležela večer v posteli, poslouchala jsem audio pohádku... Otočila jsem se ke zdi - tehdy jsme na ni měli korek a dřevěnou lištu. A právě na ni, byl pavouk, velký, s tlustýma, dlouhýma nohama. Odporný. I v té tmě jsem viděla, že je velký. Vystřelila jsem z té postele jako střela. Div, že jsem se vrátila, jakmile už tam ten vetřelec nebyl. 🙂

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak to znám docela důvěrně. jen jsem měla víc smůlu na maličké pavouky....

      Smazat
  2. Tohle je téma, jako bych to psala já, pavouky nesnáším už 73 let! Malé chytám a vyhazuji ven, velké buď vysavačem nebo zabíjím.Prostě si nemohbu pomoci. A jako holka jsem se bála, ač jsem ze šesti dětí nejstarší a když jsem bydlela v garsonce, poprvé sama, po příchodu domů jsem koukla do skříně a pod postel? - vážně!Psů se také bojím.
    Co se týká výchovy, to je těžká disciplína a někteří to nezvládají.
    Měj se fajn. Jiřina z N.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Psů se už nebojím. Jen nemám ráda, když štěkají, to jsem ve střehu...

      Smazat
  3. Myslím sim že každé dítě má svoje strachy. Některé se bojí tmy, jinému vadí pavouci, či jiný havěť. A někdy ten strach vydrží až do dospělosti a vznikne z něj fobie. A tu mám já od dětství, kdy mám fobii z žab. Podědila jsem jí po mamince. Nikdy nezapomenu na den, kdy šla do sklepa a moje sestra jí zlomyslně řekla, že právě překročila žábu. Maminka se zavřela ve sklípku, kde v polovině bylo uhlí a ve druhé regály se zavařeninami, či bedničkami se zeleninou. Tehdy se mrkev na zimu dávala do vlhkého písku, aby vydržela. Dnes nepochopitelné. Jídlo na plotně, maminka ver sklepě. Okýnkem mě instruovala, jak vypnout plyn, aby to neshořelo. Ukrojila jsem dva chleby místo oběda. Čas ubíhal, mamince došlo, že táta přijde z práce a určitě se nespokojí s posoleným krajícem. Takže po nějaké době přelezla ohradu, lezla po uhlí k okénku, které nebylo moc veliké a tím se potom soukala ven na chodník. Právě v době, kde v nedaleké továrně padla a lidi šli z práce.
    Já kvůli volské žábě, která se přede mnou vznesla, udělala svého času rekord v běhu na krátkou trať, kdy jsem mohla konkurovat Juantorénovi.
    Výchova dětí je věc ošemetná, ale nějaká pravidla by měla platit. Coby babička bych mohla už jen rozmazlovat, ale snažím se, aby děti nepřekračovaly vytyčené mantinely.
    Měj hezké dny, Renátko. 🍀

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak tohle je teda mazec. Úplně mi spadla brada.
      S tou výchovou je to opravdu ošemetné, když dítko vůbec nerespektuje tátu a mámu má otočenou kolem prstu...

      Smazat
  4. Renatko, řekla bych, že dnešní děti na můj vkus mantinely překračují dost často. Za nás už by dostaly záhlavec a nemyslím si, že jim to nějak uškodilo. I my jako děti občas nějakou tu facku chytly a rozhodně nám to neuškodilo. Možná se někteří rodiče opravdu budou divit, až nastoupí puberta jejich dětí. Jak píšeš, i to bude něco za něco ☺

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Myslím si, že máš pravdu. Bohužel, dnes se pohlavek nebo plácnutí přes zadek bere jako domácí násilí....

      Smazat
  5. Renčo, já jsem byla vychovávaná docela přísně, občas dostali na zadek, museli jsme hodně pomáhat a poslouchat. Synové taky museli dodržovat nějaká pravidla a určitě se to vyplatilo u všech. Dnes někteří rodiče nechávají dětem absolutní volnost ve všem a to není dobře, i dítě musí vědět, že existují nějaké hranice a pravidla, která se dodržují. A ty strachy - taky byly, já se bála hlavně tmy. Bydleli jsme za mého dětství v paneláku a jít potmě třeba do popelnice s odpadem bylo pro mě za trest. Já se tak strašně moooc bála...Ale mělo to důvod, zažila jsem něco moc ošklivého. Zdraví Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky si myslím, že absolutní volnost je blbost. Jak říkáme my hanáci: od camcáť po camcáť...

      Smazat
  6. Výchova je dnes, zejména pro rodiče, kteří ze zásady nedají svému miláčkovi ani záhlavec, když si to zaslouží, opravdu složitá. U nás taková výchova fungovala a nikomu to neublížilo, ba naopak.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. U nás kolikrát ani pohlavek nedoletěl, když jsem viděla zvedlou ruku, už jsem se "brzdila v rozletu"

      Smazat
  7. Renatko, strašáky jsme si zřejmě užili všichni, každý měl obavu z něčeho jiného. Já se bála malé srnečky, které měl doma myslivec. ☺ Co se týká výchovy, já mám ráda dodržení režimu a jak ne stačilo pozvednout obočí a to jak u dětí, tak u vnuků. Paťolec jsem dala raz, dva. ☺ ♥ ☺

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No vidíš a my se chodili na srnečku dívat k hájence...

      Smazat
  8. Já zase nemusím myšičky. Bohužel jsem se z města přestěhovala na vesnici, kde žiju už 43 let a tady to bez myší nejde, i za ocásek jsem myšku musela vzít, ale ta fóbie nezmizela. Pavouci mi nevadí. Zajímavé, kde se to v člověku bere.
    Co se týká neposlušných dětiček. Vychovala jsem tři syny a myslím že dobře. Protože jsem brzy nastoupila do práce, musel u nás vládnout režim a ono to šlapalo. Jenomže to, co vidím u mladých dnes je něco úplně obráceného, někdy mi to nedá spát, ale nepletu se do toho. Oni na to možná někdy přijdou. Je škoda, že škola za nás také představovala velkou autoritu, která pomáhala i rodičům. Dnes už to je nemožné.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem docela zvědavá, jak to bude, až kluci založí rodiny. Zatím jeden žije se slečnou hodně navážno, ale děti ještě nemají...

      Smazat
  9. Renatko já se bojím myší - a to mají tak krásná kukadla. Nevím, jak jsem k tomuto strachu přišla. Máš pravdu, děti mají mít mantinely - co budou dělat rodiče za pár let?
    Přeji ti hezkou neděli. Iva

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A hlavně, děti kopírují chování svých rodičů... až staří rodiče jednou budou něco chtít, budou děti dělat ocapinky...

      Smazat
  10. U nás bubáci sídlili za knihovnou. Ale pořád lepší za knihovnou než v knihovně :-).

    OdpovědětSmazat
  11. Děti s obrovskou fantazií mají asi předurčeno se bát a já se fakt bála.
    Ve starém baráku všechno vrzalo, nesnášela jsem chodit do sklepa, šíleně jsem se bála a když si na to vzpomenu, ani dnes bych tam nešla zvesela.
    Nemám ráda výchovu, kdy je rodič za kašpara, já mantinely vyžadovala a vyžaduji i u vnučky, kterou zbožňuji, ale i ona ví, co smí.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem nesnášela jít do sklepa pro brambory, brrr...
      A ještě jsem nerada lezla na hůru, před topnou sezónou se totiž musela dolít "expanzka", aby bylo v trubkách topení dost vody....

      Smazat
  12. V našem bytě bydlela strašidla v předsíni. Blbý bylo, že se z té předsíně šlo do všech místností v bytě :D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. U nás kdysi v síni visel drhaný pavouk, opravdu velký. Musel pryč, protož jsem odmítala kolem něj jenom projít....

      Smazat
  13. Strašidla mne nikdy nezížila, nějak to šlo kolem mne, což je dobře.

    OdpovědětSmazat

Děkuji vám za milou návštěvu ❤