Cesta domů

Po vánocích sme se jeli podívat za synem do Jindřichova Hradce. Během dvou dnů jsme toho viděli docela dost. Díky vám jsem při focení Muzea zvenku zjistila, že vývěsní štíty, které se mi líbily se správně jmenují krakorce. Pokusila jsem se vám přiblížit jeden světový unikát, Krýzovy jesličky. Uvnitř muzea jsme si prohlédli síň Emy Destinové. Obdivovali jsme nejrůznější druhy betlémů. Muzeumnám také nabídlo zvpomínku na stará řemesla. Také se nám moc líbily betlémy a dřevěné sochy v kostele sv. Jana Křtitele, známého svými jedinečnými freskami .

Spali jsme v malém ale útulném hotelu Pod věží přímo u náměstí. A protože se nám tam líbilo, rozhodli jsme se tam jít i na oběd. Restaurace byla rozdělená na kuřáckou a nekuřácko část. Nebudu si vymýšlet, opravdu si nepamatuju ani svoje, ani manželovo jídlo. Ale vím, že na pití si dal pivo a byl mile překvapený, když mu ho číšnice postavila na porcelánový podtácek.

Moje kofola stála na obyčejném papírovém tácku.

Moc se mi líbily stylové misky na polévku.

Stejné symboly byly varažené i na talířích

Po dobrém obědě jsme si dali malou pauzičku a pak se vydali směrem k autu. Čekala nás dlouhá cesta domů. A já měla řídit.

Tak tato cedule nás přímo rozřechtala.

Na vratech domu kousek od parkoviště našeho auta

měl asi někdo neblahou zkušenost se psy

Nastartovali jsme navigaci v tabletu a vydali se na cestu domů. Docela to ubíhalo. Jednu vadu na kráse to ale mělo. Opět jsme nejeli po dálnici. Tím pádem byly nedosažitelné veškeré možnosti jak jít kultivovaně na WC. A situace se s každým najetým kilometrem zhoršovala. Ona kofola a pivo udělají své. Remcala jsem jako stará Blažková, proč nejsou u naší trasy benzinky nebo aspoň stromy v hustější řadě. Manžel se držel o poznání statečněji. Za Telčí mi bylo docela jedno, jestli moji svítící zadnici někdo uvidí nebo ne. Při vynucené a naprosto nečekané zastávce u polní cesty mu po vyprázdnění močového měchýře svítila očička stejně spokojeně jako mě.

Kliknutím na mapku se dostanete na zdroj obrázku.

Baví mě řídit auto a ten den se moje záliba naplnila vrchovatě. Jízda mimo dálnici totiž žádá od řidiče plnou pozornost i velkou zručnost. Serpentýn a nejrůznějších stoupání či klesání jsme si užili vrchovatě. Kousek od Drahan začalo v purpurových tónech zapadat sluníčko. Nejraději bych zastavila a zkoušela nafotit tu jedinečnou nádheru. Jenže to, co mi na řízení auta vadí, je jízda v šeru nebo v noci. Když jsem téměř po pěti hodinách jízdy (navigace byla rychlejší než my) uviděla svítící večerní Prostějov, vkradly se mi do očí slzy. Přemožená emocemi z minulého dne jsem se je marně pokoušela zastavit...