Snění

Nedávno se mi zdál zvláštní sen. Během jediné noci jsem se prosnila spousty emocí. Od euforické radosti až po hluboký smutek. Co se stalo? V práci nám totiž zemřel člověk zvláštním způsobem. Pádem si způsobil rozsáhlá poranění hlavy, včetně otoku a krvácení do mozku. Nebyl schopný sám se najíst. Měl přítelkyni, která za ním odpoledne přicházela a krmila ho. No a on jí při večeři vdechl jogurt. Vyděšená žena nepřivolala personál okamžitě, byla v šoku. Naštěstí zůstaly dveře od pokoje otevřené a sestry si všimly, že něco není v pořádku. Bohužel, aspirovaná potrava způsobila řetězovou reakci a ani přivolaný resuscitační tým už nic nezmohl.

Večer při usínání můj unavený mozek na tuhle neobvyklou situaci zareagoval, přesto, že ji znám pouze zprostředkovaně. Nejprve jsem si znovu prosnila péčí o zemřelé tělo mé mámy. Znovu jsem stála na posteli a v slzách ji s pomocí paní D. převlékala do fialových šatů, v nihž pak byla pohřbená. Rovnala její unavenou hlavu, snažila se spojit ruce přes ascitem zvětšené břicho. Bylo mi zima, protože na hřbitově foukal studený prosincový vítr. Plakala jsem tolik, že mi slabostí podlamovala kolena.

Vzbudil mě mokrý polštář. Hrála televize a muž spokojeně chrupkal.

Potom se mozek rozhodl, vrátit mě ve vzpomínkách ještě dál. Stála jsem na chodbě a máma si honem šla cvaknout kapku rumu. Její dcera, já, totiž odjížděla do porodnice zažít tam to, po čem ona tolik snila. Měla jsem strašný strach a zároveň jsem se hrozně těšila. Porod nebyl komplikovaný. Syn se narodil zdravý. Když má ho poprve ukázali, plakala jsem a smála se zároveň. Prohnala se mnou smršť emocí. Nedá se to popsat, tohle se opravdu musí prožít, aby člověk pochopil o co v tu jedinečnou chvíli jde.

Můj mozek mě tu noc opět potěšil. Další emocí byla radost. Seděli jsme na dřevěných lavicích našeho oblíbeného nonstop baru. Přítel Š. měl kecavou a snažil se mě přesvědčit, že možná mám v občance rok narození 1970, ale rozhodně na ten věk nevypadám. Na pohled i duševně je mi podle něj tak o 8 až 10 let míň. Moje vnitřní já se tehdy i teď ve snu zatetelilo a se vznášelo na obláčku. Před zrcadlem bych si možná tak 5 let ubrala, ale je fakt, že uvnitř si nepřipadám na svůj skutečný věk.

No a to je z mého citového snění všechno.

Nevím, co znamenalo.

Proč jsem znovu intenzivně prožívala bolest i chvilky štěstí.

Ale asi to tak má být.

Musela jsem si tohle znovu prožít,

protože o tom skutečný život je.