Čísla mého života.

6 let sem Žena.

Po operaci už nemůžu mít děti. V mém věku bych je ani mít nechtěla. Zdravotní rizika jsou příliš vysoká. Ti dva "bobánci" mi docela stačí. Ono to není špatné, nemít dělohu. Odpadly starosti s antikoncepcí. Manželské povinnosti, zproštěné strachu z možného těhotenství, se pomaličku stávají koníčkem. Můžu k vodě kdy chci. No a kdybych se nakrásně rozhodla, že "zahnu", zůstane to bez násladků. Ne že bych se dosud cítila jinak než jako žena, ale teprve těch 6 posledních let si své ženství užívám plnými doušky.

27 let jsem manželkou jednoho muže.

Vdával jsem se hodně mladá. Máma mi kdysi řekla moudrost. Slyšela ji od jedné paní krátce před svatbou:"Děvenko, jestli si myslíš, že jdeš na hody, tak to se pleteš." Dlouho jsem to nechápala. Až několik let po svatbě mi došlo, co tím ta žena vlastně chtěla říct. Moje, naše, manželství prošlo několika krizemi. Na vině nebyl vždy jen můj muž. Má uzavřená povaha není zrovna parťák do nepohody. Dnes už vím: překonat strach, mluvit, hledat řešení a kompromisy. Kdybych se dřív tolik nebála kousnout do kyselého jablka, možná jsem se nemusela tolik trápit. Přes všechny nesnáze, které nás potkaly, mám svého muže stále moc ráda. A je moc hezké vidět, že je to oboustranné.

Téměř 27 let jsem matkou jednoho a bez mála 24 let i druhého syna.

Mateřství je neskutečně krásný pocit. Ovšem umí taky pořádně bolet. Starší syn prostě nebude jezdit domů tak často, jak bych si představovala. Ani mladší ne. Ten sice jezdí častěji, ale i tak je to pro mě málo. Každé setkání si snažíme užít co to jde. Hodně si píšeme a sem tam i voláme. Oba mají své životy, své slečny. Občas si říkám, kde se výchově stala chyba.

27 let pracuji jako zdravotní sestra i když dnes se správně říká všeobecná sestra.

Občas mám pocit, že v práci mám inventární číslo. Patřím mezi služebně starší sestry. S léty praxe jsem nasbírala hodně zkušeností. Mám jedno velké štěstí. Práce je mým koníčkem, mám ji ráda. I přesto, že se mi tam někdy vůbec nechce. Strašně ráda bych měla víc volný víkendů, abychom s mužem mohli být víc spolu. Jezdit na kole nebo na výlety autem. Nebyl by problém třeba zajet za klukama. Jenže pokud si nenapíšu dovolenou nebo požadavek, volný víkend nedostanu. No a ono nejde psát si volno každý měsíc. A tak mi nezbývá než si říct:"Menrč! Máš cos chtěla."

3 roky si před jméno může psát titul Bc.

Snaha nastartovat syna, aby dodělal vysokou se minula účinkem. Zůstala mu pouze maturita z gymplu. Má práci a prozatím je spokojený. Já školu dotáhla do konce. Byly to tři roky stresu. Mám hraničně vysoký nitrooční tlak a bylo mi řečeno, že VŠ tomu jistě nemalým dílem přispěla. A titul? Vlastně mi není vůbec k ničemu. Zaměstnavatel mi sice nechal na vizitku a razítko připsat Bc., ale finančně to nijak neohodnotil.

Už 3 roky nemám ani jednoho rodiče.

Máma umřela hodně mladá. Nebylojí ani 47 let. Ještě si stihla užít své první a bohužel i poslední vnouče. Táta za ní odešel před třemi roky. Jeho smrt jsem ještě pořád ještě nepřekonala. Stále to hodně bolí. Tehdy, před 26 lety mě držel nad vodou náš maličký, roční, chlapeček. Potřeboval mámu na celý úvazek a smutek neměl šanci. Dnes jsem na to sama. Muž mi moc nepomáhá. Jeho "nemysli na to" se míjí účinkem. Jenže ono stačí vidět ve filmu scénu, kdy si dcera parádně rozumí se stárnoucím otcem a jsem v háji. Já to totiž nedokázala...

Šťastná 13.

Zvláštní, že? 13. jsem se narodila a 13. mám i svátek. Mám to číslo moc ráda. Ještě můžu 5 a 17. To se narodili kluci. No a 8. přišel na svět můj muž.

To všechno a ještě mnohem víc jsem já, Chudobka1970.

Proplouvám životem pokud možno s úsměvem na tváři.

Snažím se brát život s nadhledem.