Můj boj s rakovinou - Únik

V pátek jsem se do práce moc netěšila. Budu tam sama se kolegyní, která je na mě docela dost drsná. Sama. Naštěstí dopoledne žádnou botu neudělám, protože je jako každý týden úklid. My sestry uklízíme povrchy a technici vnitřky umělých ledvin. Je to nutné proto, aby mohly fungovat tak jak mají. Zavolala jsem na onkologii a chtěla k telefonu přítelovu ex. Představila jsem se jako jeho bývalá spolupracovnice z prostějovské traumačky a ona, "dr. Maruška" mě hned poznala. Dokonce od přítele věděla, že pracuji na dialýze. Řekla jsem jí stručně co a jak a ona mě pozvala na oddělení. Sotva jsem položila sluchátko, zvonil mi mobil. Ozval se přítel. Prý si právě přečetl sms. Napsala jsem mu kratičkou větu: " Ahoj Š, mám rakovinu prsu." Mluvili jsme spolu skoro půl hodiny. Chvilkama jsem mu brečela do telefonu. Chvilkama měl roztřepaný hlas on. Byl rád, že půjdu za dr. Maruškou. Na moje lamentování nad tím, že jsem zkazila vánoce mým nejbližším, že je pokazím holkám v práci, že nebudu moct v lednu udělat nástupku...mi řekl:"Reňoušku, teď musíš myslet na sebe, musíš být sobec." Já? A jak to asi mám udělat? On sám se přiznal, že mu to trvalo hodně dlouho, než se to v určitých situacích naučil. Ten telefonát mi pomohl uvědomit si, že teď půjde o mě a až v další řadě o zbytek světa. Asi jsem to potřebovala slyšet. Dr. Maruška mi nastínila, co se bude dít dál. Čeká mě pár pomocných vyšetření. Předloží mě tzv. mamární komisi složené z onkologa, chirurga a radiologa. Ti určí přesný postup při mé léčbě. Od nich dostanu další informace. Sejdou se v pondělí a pak mi někdo z nich zavolá. V pátek jsem ještě stihla nechat si zrentgenovat srdce a plíce.

V úterý odpoledne se ozvala nějaká lékařka a dala mi termíny dalších vyšetření. Zrovna jsem háčkovala. Stačilo otočit návod na druhou stranu a psát. Ve čtvrtek mě tedy čekalo sono a magnetická rezonance. Magnet byl s kontrastem. Od pasu nahoru jsem byla na Evu. Dostala jsem plášť s tkaničkami vepředu. Do ruky mi napíchli kanylu. Lehátko magnetu bylo hodně nízko, špatně se mi lehalo. Bylo to lehátko s otvory na prsa. Jednou rukou jsem se přidržovala, abych mohla kleknout a nepsadla při tom a druhá ruka musela zůstat natažená a bokem. Takže prsa do otvorů dával mladý radiolog. Styděla jsem se až za ušima. Chvilku mě snímali a potom mi do žíly přidali kontrastní látku a zase snímali. Byla mi děsná zima. Nakonec poděkovali za spolupráci a vytáhli kanylu. Cestou z magnetu jsem potkala kolegyni z vedlejšího oddělení v PV nemocnici. Šla s manželem na CT. Svěřila se mi, že on má rakovinu močového měchýře asi v pokročilém stádiu. Ptala se, co já tam a tak už to ví taky. Zhrozila se. Stejně jako já nad jejím manželem. Nebude to mít snadné, vlastně to bude mít hodně těžké. Bylo to v tu chvíli ode mě hrozně hnusné, ale na chvilku jsem si pomyslela, jaké mám vlastně štěstí.

V sobotu jsme měli jít na Mikulášskou zábavu skupin Keks a Kontakt. Hrozně jsem se těšila. Dopoledne jsme ještě stihli takovou mini zabíjačku. Ze 40 kg půlky prasete se toho moc nedá udělat. Jen malé tlačenky, bílá polévka něco se pomlelo na sekanou a nějaké to maso na zmražení. Synovec přemlouval manžela, aby jsme tam přespali, ale on nechtěl, protože mi slíbil tu večerní zábavu. Ještě v autě cestou domů mi přiznal, že mu řekl: "A co kdyby to bylo naposledy..." Přijeli jsme domů, šla jsem do sprchy jako druhá a on celý čisťounký usnul. Když jsem ho vzbouzela, seřval mě na tři doby. Obrečela jsem to. Sedla k PC a spustila slzavé údolí. Pak jsem se oblíkla, zavolala si taxíka (kolega z bývalé práce si v sobotu přivydělává) a jela se bavit. Užívala jsem si to se známýma. Chyběla mi tam kamarádka Marcela s manželem. Asi je nemocná, pomyslela jsem si, netušíc, jak obrovský je můj omyl. Když po půlnoci hráli ploužáky, tiše jsem se vypařila. Opět mě odvezl exkolega. Zlost na manžela mě ale nepřešla. Moc se mě jeho hnusné chování dotklo. Kdyby řekl na rovinu, že nikde nejde a nevykládal takové nesmysly.

Za týden byl Rebelský večírek. Zdravé jádro z obou oddělení mé bývalé práce se už druhým rokem sešlo na předvánočním večírku. Poprvé jsme měli mít na sobě něco zeleného. Teď nesměl na hlavě chybět klobouk. Ve vinárně U Reka se nepilo jen víno a káva, také se soutěžilo. Zdenča vytvořila filmový kvíz. Kromě cen z vinotéky jsem vyrobila tři ceny i já.

Jedna strana diplomu

Druhá strana diplomu.

Hrnek se stejným motivem jako diplom.

No a jedna moudrá sova pro vítěze.

Tak nějak jsem se snažila užívat si, co to jde. Na tomhle večírku s výborným vínkem to šlo samo. Ještě jednou jsem měla možnost, trochu se odreagovat. Manžel kamarádky měl narozky. Připojila jsem se až po denní službě. Těsně před odjezdem u Olomouce jsem zavolala Zdeně, ajestli by mi neobjednala pizzu, protože mi v břiše slušně kručelo v břiše. Přijela jsem tak akorát, pizza na mě v hospůdce Šnyt už čekala. Zbytek osazenstva už byl po jídle, takže o veselé komentáře nebyla nouze. Bavila jsem se přímo královsky. Balzám na moje zjitřené nervy k nezaplacení. Krátce po 22. hodině jsme to zabalili. Byl to moc fajn večer. Tu sobotu jsem to o nemoci řekla v práci a jedna z odezev nebyla zrovna košer. Kamarádka s mužem odešli a my se Zdenou stály venku před hospodou. Podívala se na mě a zeptala se: "Tak co?" Není moc objímací typ, ale tentokrát jsem ji objala a mezi slovy:"Zdeni, já se tak bojím," se rozplakala. "Ale no tak," objala mě taky a pak mě začala zpovídat. Šla se mou k autu i když to pro ni byla cesta navíc...

Měli se mi ozvat z mamární komise, jenže se neozvali a já si nenapsala ani jméno lékařky, která se mnou komunikovala. Znovu jsem tedy navštívila dr. Marušku na onkologii. Uklidnila mě. Předala mě do rukou specialistky na léčbu rakoviny prsou. Určitě se mi ozvou. Chce to jen trochu víc trpělivosti. Ono se to lehce řekne. Když je člověk nemocný, má pocit, že lékaři by tu měli být pro něj. Má pocit, že by se svět měl točit podle něj. Má pocit, že je sám na celé planetě. Je tedy naprosto nezbytné, učit se trpělivosti. Trocha pokory ještě nikomu neuškodila, spíš naopak.