Stárnoucí rodiče

Většinou bereme svoje rodiče jako samozřejmost. Jsou tu pro nás od plínek po snubní prstýnky. Když se narodí naše vlastní děti, jsou tu, aby poradili a pomohli s jejich výchovou. Jak čas běží, potřebují oni sami pomoc od nás. Čas je neúprosný, ale spravedlivý. Odměřuje všem stejně. Jak my pomůžeme svým stárnoucím rodičům, tak s největší pravděpodobností bude pomoženo na stáří nám od našich dětí.

Při své práci zdravotní sestry se setkávám s nejrůznějšími vztahy mezi rodiči a dětmi. Občas je mi z toho dost smutno. Pokud se starší člověk ještě dokáže pohybovat, většinou po úraze odejde z nemocnice domů, nebo ke svým dětem. Pokud ale chůzi nezvládá, je problém na světě. Kdo se o něj bude starat? Jeho životní partner, který sám chodí s velkými obtížemi? Pomůžou děti? Většinou chodí do zaměstnání a nemohou si dovolit zůstat doma a pečovat o své rodiče. Velice smutné je, když ani nechtějí a nehledají způsoby jak situaci zvládnout. Rovnou podepíší žádost o umístění v léčebně dlouhodobě nemocných (LDN) a tím je pro ně vše hotovo. Párkrát v týdnu krátká návštěva, vše je zařízeno bez starosti. Starému člověku tak zůstanou jen oči pro pláč. Nevidí žádný postup v uzdravování, zdravý člověk je přece propuštěný domů, nezůstává v nemocnici na oddělení LDN. Každý den vyhlížet, jestli dcera nebo syn přijdou na návštěvu. Co na tom, že jen dvakrát v týdnu na 10 minut? A zvládnout se to přitom dá ke spokojenosti všech. Když se chce, všechno jde. V každém trochu větším městě sídlí organizace specializované právě na pomoc nesoběstačným, nemocným lidem v domácnostech. Odborně je to systém komunitní péče. Komunitou je právě skupina osob žijící ve svých domech a bytech, která ale není schopna se o sebe sama postarat. Organizace poskytují širokou škálu pomoci. Od zajištění obědů, nákupů a úklidu, přes podávání léků, aplikaci inzulínu a jiných injekcí, provádění ranní a večerní toalety. Některé zajišťují i společníky, aby vašim blízkým nebylo smutno a vy mohli v klidu a bez starostí pracovat. Prostě poskytují komplexní péči. Má to ale jeden háček. Protože se vesměs jedná o sociální služby, nejsou hrazené ze zdravotního pojištění. Nebo jen z části. Přehled o tom, kdo ve vašem regionů působí v této oblasti, má hlavně praktický lékař. Ten má i možnost, část výkonů napsat takzvaně na pojišťovnu. Pro ty děti, které chtějí a můžou, je to způsob, jak vrátit svým rodičům jejich péči. Je hodně pravdy v tom, že starý člověk je jako malé dítě. A dítěti náleží láska a péče. Až jednou budete stát před rozhodnutím, jak zařídit péči o starého, nemocného rodiče, vzpomeňte si na svoje dětství. Na pocit bezpečí a jistoty v mámině či tátově náručí. Určitě je co vracetJ

Miloš Zeman

Pokud mi to šlužby v práci dovolí, obvykle chodím k volebním urnám. První přímou volbu prezidenta jsem si nenechala ujít. Dost dlouho jsem váhala, komu dát svůj hlas. Zkusila jsem i předvolební kalkulačku na internetu. Nakonec to u mě vyhrála i přes některé výhrady paní Zuzana Roithova. Podle předvolebního výzkumu nepatřila mezi horké kandidáty, ale co, rozhodně lepší než dát hlas pánům Zemanovi nebo Schwanzenbergovi. Je vám tedy jasné, že druhé kolo voleb se odehrálo bez mého hlasování. Neseděl mi ani jeden z oněch dvou favoritů. Jak naše první příma volba prezidenta dopadla, dnes už ví i malé dítě. Skoro celý národ viděl také prezidentovu virózu mezi korunovačními klenoty nebo parodii na ni. Kdo neviděl, může se o několik řádků níž podívat... Hodnotit video nebudu, to ať udělá každý podle svého. Portrét pana prezidenta nevisí na všech úřadech a institucích, jak tomu bylo u předešlých státníků. Prý to není povinné. Zvolili jsme si ho. Jak ho asi budeme respektovat, když se na něj odmítáme i dívat? Můj názor na pana prezidenta teď už znáte. Mě nezbývá, než myslet pozitivně a doufat, že si budu moct říct: "Spletla jsem se v něm, byl dobrý prezident"

Je to v háji

Táta je v nemocnici. Leží na interně. Nic ho nebolí a tak trochu je na mě naštvaný, že tam leží. Ale nebylo zbytí. Po dnešním rentgenu srdce a plic a ultrazvuku břicha mu jeho praktický lékař bez pardonu vypsal doporučení k hospitalizaci. Na interní ambulanci mu jasně dali najevo, že domů v žádném případě nepojede. Srdíčko má veliké. V břiše je přes 1,5 litru vody. Na jedné plíci je už taky výpotek. Týden bral nově nasazené léky na otok nohou, ale nezabraly. Tak mu budu držet pěsti, aby léčba v nemocnici zabrala co nejdřív a on se mohl vrátit domů ke své Ájince, to je kříženec labradora a vlčáka.

16.5.

Dnes jsem "běžela" traasu 2,4 km lesoparkem Hloučela opět za 20 minut.

Tentokrát ale první přecho z "běhu" do zrychlené chůze byl asi tak v 1/3 trasy.

Za půlkou jsem přemýšlela, jestli vůbec mám ještě plíce:-)

Takže sportu zdar a pravidelnému dýchání obzvlášť.

30. den - tvé úspěchy a neúspěchy za tento měsíc

Už vím, že se nepodaří upravit zrak tátovi. Alespoň ne během následujího měsíce. Jeho zdravotní stav se zhoršil. Nejdřív musíme zvládnout otoky nohou, anémii a jiné zákeřnosti a potom se uvidí. Beru to jako příliš osobně? Ono je to osobní! Týká se to mého táty a tím pádem tak trochu i mě.

A úspěchy? Podařilo se mi dokončit tenhle projekt. Zvládla jsem zkoušku z pediatrie. Začala jsem něco užitečného pro své zdraví.

Právě na zdraví to všechno stojí nebo padá.

Děkuju všem lidičkám, kteří se mým měsícem pročetli až sem. Někteří z vás přidali i svůj názor, taky děkuju.

Dnes je "Kytičkový den", den proti rakovině a ten symbolicky ukončí tento projekt.

Takže úplně všem přeji HODNĚ ZDRAVÍ.

http://www.denprotirakovine.cz/Sbirka2013.html

13. a 14. 5. 2013

13.5. večer

Včera jsem prokecala na ICQ pár hodin. Takže dnes vím, co bych měla udělat. Co udělám. Koupila jsem si nové tenisky. Nejsou sice určené přímo na běhání, ale nejsou ani od "ťamana". Dala jsem za ně 800 korun, což není malý peníz.

Oblíkla jsem si Jirkovy vojenské tepláky, manželovo tričko "Chcete být milionářem?". Za pas jsem připla ledvinku na klíče od bytu, do uší nezbytného mobila s písničkama a přesně v 18:20 jsem vyrazila na okruh lesoparkem Hloučela. Chvílemi jsem běžela, chvílemi šla, ale nebyla to "opravdu rychlá chůze" jak mi bylo doporučeno, prostě jsem šla a vydýchávala se. Když jsem propocená doběhla domů, bylo 18:41, takže 20 doporučených minut mám splněno. Možná se nedožiju rána...Ještě že mi odpadla denní a mám jen odpolední

14.5. ráno

Přežila jsem. Po snídani jsem se vydala na kole doplnit téměř prázdnou ledničku. Kolik tak může měřit ten můj včerejší okruh, napadlo mě před domem. Připnula jsem cyklometr a jela to zjistit. Od našeho je to 2400 metrů. Takže pokud budu běhat, pokusím se tuto vzdálenost zdolat v kratším čase.

Když už jsem seděla na kole, zkusila jsem zjistit, jak daleko to mám na kolečkových bruslích cyklostezkou do Kostelce. Při hezky ostré jízdě jsem naměřila 5700metrů. Cestou zpět mi cyklometr ukazoval rychlost nižší než 18 km v hodině jen při přejezdu silnice.

Ještě si k tomu připočítejte km ujeté po městě při nakupování a mám dnes celkem v nohách 17100 km na kole. To není tak špatné vzhledem k tomu, že odpoledne našlapu ještě hezkých pár stovek metrů v práci:-))

29. den - tvé cíle na příštích 30 dní

Nejdřív bych byla moc ráda, kdyby tátovi vyšla ta operace s očima. Jenže včera mi říkal, že mu otékají nohy, snad to nebude až tak zlé. Vím, že tohleto nejspíš neovlivním, jen mu přeju, aby se mu zdravotní stav nezhoršoval.

Musím dát na technickou prohlídku jeho auto, on vůbec netušil, že ji mí tenhle měsíc.

Taky bych chtěla udělat zkoušku z chirurgie a mít dobře vypracovanou seminárku z interny.

Začala jsem běhat, jezdít na kole, hodlám protáhnout milované kolečkové brusle a chci vydržet abych si zpevnila postavu. Když se podaří splnit tyto tři cíle - technická auta, zkoušky a vydržet ve sportování, budu moc ráda.

P.S. ten poslední cíl není jen na následujících 30 dnů :-))

28. den - něco, co ti schází

Chybí mi víc odpočinku, ale to asi všem. Mám pocit že ten kolotoč, ve kterém jsem zapřažená, se točí nejen nepřetržitě, ale chvílemi i rychleji.

Chybí mi pevná vůle. Strašně bych chtěla mít postavičku jako lusk, ale "nějak" mi to nejde. Dnes odpoledne si půjdu zaběhat. Zkusím to vydržet 20 minut.

Chybí mi sourozenec. Ale s tím já nic nenadělám. Možná že nějakého mám, zjišťovat to ale nehodlám. Mám spřízněmou duši která mi ho tak trochu nahrazuje.

Chybí mi máma. Strašně moc a skoro každý den. Neměly jsme spolu ten báječný vztah matka-dcera. O to víc mi schází. Měla jsem ji moc ráda, ale nikdy jsem jí to neřekla. Nikdy si právě tohleto neodpustím.

A to je všechno. Mám svou rodinu. Zdravé děti, manžela v remisi, tátu s cukrovkou a vysokým tlakem který mě dokáže postavit do latě coby dup. Sama jsem relativně taky zdravá, už víc než rok jsem nebyla v bezvědomí. Takže co mi chybí? Nic!

Nebo vlastně něco mi trochu chybí - peníze, ale komu dnes nechybí....

Čas plyne stále rychleji

Když jsem si přečetla název tématu tohoto týdne, zamrazilo mě. On ten čas neplyne, on přímo letí. Je spravedlivé, že ukrajuje ze života nám všem stejně. Záleží jenom na nás, jak ho užijeme nebo promrháme.

Poslechněte si písničku, kterou určitě znáte, zaposlouchejte se a možná i zavzpomínejte. A potom žijme naplno, vždyť:

Čas letí jako bláznivý...

27. den - jaký problém jsi měl/a

Problém sem,

problém tam,

copak já s ním udělám?

Problémy jsou od toho, aby se řešily, ne aby se v nich člověk vrtal a přemýšlel coby - kdyby.

Poslední problém jsem řešila, když tátovi odešla mikrovlnka i lednička. Před tím to byly jeho zdravotní problémy, které se už upravily. Skoro pořád řeším něco co se týká školy a zkoušek. Pořád je něco. Snažím se držet hlavu vzhůru a řídit se příslovím, co tě nezabije to tě posílí:-))

26. den - jaký typ lidí tě přitahuje

Mám ráda veselé, usměvavé a přitom upřímné lidi. Jsem člověk, který se rád směje, baví a tančí. Moji přátelé jsou stejného ražení jako já. Každý je občas trochu smutný nebo špatně naladěný. Ale proč se v tom utápět? Není lepší dívat se na svět s nadhledem a myslet přitom pozitivně? Nedávno syn na FB sdílel video, kde se laskavost a pomoc druhému stala řetězovou reakcí. Připsal k tomu, proč to tak není v běžném životě? Z vlastní zkušenosti vím, že to opravdu funguje. Video přikládám a udělejte si o tom svůj úsudek každý sám.

25. den - někdo, kdo tě fascinuje, a proč

Fascinují mě pavouci. Proč? Protože z nich mám strach. Od malička jsem se jich děsně bála. Máma dokonce musela z chodby odstranit naprosto neškodného drhaného pavouka, protože jsem tudy nechtěla projít. Na internátě jsem zažila jeden hrůzný podvečer útěkem před skákající gumovou pavoučí příšerkou, byl to pro mě konec světa. Zlom nastal před pár lety. Můj spolupracovník jednoho exotického sklípkana choval (má jej dodnes). Mluvil o Elisabetce vždycky s láskou. Vůbec mi nedocházelo že je to pavouk. Hrozně mi imponovalo, že jeho holka s jí nebojí a dokonce si ji chtěla dát na ruku, to ale on nedovolil. On sám by si Elisabetku na ruku nedal. Když ji potřebuje z terárka vyndat, tak jedině pomocí papíru a sklenice. Občas mi v práci ukázal na PC nějakého pavouka a pokaždé k tomu přidal nějakou zajímavost z jejich chování. Vždycky byl mezi obrazovkou a mnou, nenechal mě sedět pár centimetrů od obrazovky. Takhle nenásilně dosáhl toho, že jednoho dne jsem dovolila, aby mi ukázal svoji Elisabetku na fotce v mobilu. Vrchol mojí statečnosti byl, když jsem onen přístoj vzala do ruky Dnes dokážu sednout k PC, otevřít stránku se sklípkany a kochat se jejich úžasnou barevností. Na obrazovku sice nechytnu, ale skákací gumovou potvůrku jsem v ruce měla a ona mě nekousla

24. den - tvůj oblíbený film a o čem je

Jeden z mých oblíbených filmů je vlastně pohádka. Režie se ujal Alexander Rou a podle scénáře Nikolaje Robertoče Erdmana natočil v roce 1964 výpravnou pohádku Mrazík. Myslím, že děj není třeba příliš popisovat. Příběh pracovité Nastěnky, rozmazlené Marfuše, kouzelného děda Mrazíka, jeho berly mrazilky a napraveného, statečného Ivánka vídáme o vánocích v televizi už přes 30 let. Směle ho můžeme zařadit mezi kultovní filmy.

Tradiční ruskou pohádkou se Inspirovali se i tvůrci muzikálu Mrazíka na ledě. V choreografii Františka Blaťáka, pod vedením režiséra Martina Čičváka předvádí nádherné sportovní i herecké výkony v úžasné ledové show téměř 60 vynikajících bruslařů. Hlasy jim propůjčili Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Martin Dejdar, vilém Čok další známí umělci.

Karel Hašler

Natočila jsem si TV pořad o Karlu Hašlerovi.

Nejsem jeho fanynkou, ale mám ráda některé jeho písničky. Provázely mě dětstvím. Naučil mě je táta, zpíval si je v autě cestou k babičce a já se k němu pokaždé přidala. Do dneška mám ráda tuhle:

Pokaždé když v Praze po zámeckých schodeh jdu, vzpomenu si na ni.

Naposledy to bylo cestou na synovu vojenskou přísahu.

Dnes jsem si natočený příběh našeho slavného písničkáře pustila k obědu. Asi po 15 minutách jsem zjistila, že se na tenhle dokument dívám už podruhé. Ale vlastně proč ne, řekla jsem si a sledovala ho znovu:

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123383458-pribehy-slavnych/403235100101008/

Opět jsem se zaposlouchala do Hašlerových písniček. Do vzpomínek paní Kabátové, Filipovské, pánů Žilky, Taussiga a dalších. Do vyprávění o Hašlerově nepříliš šťastném manželství. O jeho vlastenectví. A nakonec o jeho zatčení a smrti v koncentračním táboře Mathausen...

Dokument na mě opět udělal dojem. Myslím, že na prostou českou písničku, lidovku, se zapomíná. Mám trochu obavu, že kdybych se zeptala synů, jestli znají nějakou písničku od Karla Hašlera, nebudou vědět. Možná budou znát osobnost, vzpomenou si na bonbóny Hašlerky, ale na písničku asi ne. A to je škoda.

23. den - 5 obrázků známých dívek, které jsou podle tebe atraktivní

Jako první jsem našla filmovou stálici ale rozhodně ne dívku. Je to dáma v nejlepších letech. Nemusím ji dlouze představovat: Nicole Kidman

Další nádhernou mladou dámu jsem objevila prozměnu v seriálu Ztraceni:

Evangeline Lilly

Poslední zahraniční kráskou je představitelka Hermiony ve filmové sáze Harry Potter:

Emma Watson

Nejen v zahraničí jsou krásné a atraktivní dámy. Naše nejkrásnější Miss:

Mgr. Monika Žídková, provdaná Brzesková

A na konec jsem si nechala pro mě nejatraktivnější českou zpěvačku a herečku

a tou je: Lucka Vondráčková

Horkýže Slíže v Prostějově

Tak mě manžel vytáhl po celodenní službě v práci na koncert.

Ale jak ve svém věku vím :-) takové akce dopadnou obvykle nad očekávání dobře. Když jsme dorazili a Ivoš (manžel)u vchodu zaplatil jen moji vstupenku(svou vyhrál v novinové soutěži), připadala jsem si jako vedoucí na táboře. Kolem mě samá omladina:-)

Místo v 19 začali hrát až v 19. Zahájila to zpěvačka Gygy

Tak trochu mi připomněla Báru Basikovu svým zvláštním hlasem. Nebylo jí moc rozumět, možná nesprávně naladěný zvuk? All celkový dojem: docela dobrý. Rozpohybovala nás všechny.

Potom přišla na řadu další kapela pro mladý, Dilemma. Jejich zpěvák měl moc hezký hlas. Jenže zpívali až na jednu písničku anglicky a ne slovensky, takže jsem opět nevěděla o čem se zpívá:-) Stejně jsem si to užívala.

No a ve 22 hodin to konečně začalo.

Horkýže Slíže spustili svoji prodkci. Přibylo i starších fanoušků slovenské kapely. Třeba kousek od nás se v rytmu jemně pohupoval i bývalý člen z bývalé Prostějovské kapely, kterého jsem nejen já coby puberťačka na zábavách zbožňovala. Protože slovenská kapela není zrovna moje krevní skupina, začátky byly troškurozpačité. Občas začala písnička v tom správném rytmu a v té správné "tvrdosti" , jenže pokračovala úplně jinak než jsme si představovali. Následoval náš výbuch smíchu a další pokus o to "zapařit si" :-)) Ale zpěvák to s publikem uměl. Na jeho "milujem Prostejov" hned tak nezapomenu. Ani další jeho hlášky neměly chybu. Krásný plyšový černý kocourek s červenýma očkama se nejspíš líbil úplně všem. No a když se roztočil i obří volant na pódiu, začalo to nabírat grády. Nálada byla výborná a my si koncert s manželem užívali.

Největší dvě pecky "Žužu" a L.A.G song zazpívali až nakonec. Tu druhou jsme si vlastně zazpívali skoro sami. Horkýže Slíže nás doprovodili hudbou. Bylo to parádní.

22. den - jak ses změnil/a za poslední 2 roky

Změnilo mě přátelství, kterého si hodně vážím. Nesobecký a nezištný dar muže o 13 let mladšího. Je čisté, bez polibku, bez lásky muže k ženě, bez sexu. O to víc si ho cenním. Dokázal mi pomoct při mých zdravotních problémech, respektoval moje přání i když to pro něj nebylo vůbec jednoduché. Byl velmi mile překvapen při zjistění, že nebylo prozrazeno jeho láskyplné propojení s lékařskou rodinou. Myslel si, že ode mě všichni všechno ví. Nevěděl nikdo nic, dokud nebyl smutnými okolnostmi donucen sám vše prozradit.

S trochou nadsázky můžu dnes říct, že mi toto přátelství zachránilo manželství. Dokážu si vážit sama sebe, už vím že nikdo nemůže být sto procentní, ani já ne a nemusím se proto užírat. Už dokážu být manželovi rovnocenným partnerem a ne podřízenou ustrašenou puťkou. A on se ke mě chová mnohem líp než dřív. Kapka žárlivosti a trocha strachu o mě krátce po operaci taky udělaly svoji záslužnou práci. Změnili jsme se oba, já i můj muž.

Začala jsem studovat na vysoké škole. Před přijímačkami mi předpovídali, že se nedostanu, stejně jako spousta iných osob v mém okolí. A jak už to tak bývá, přijímačky jsem zvládla dost dobře a teď jsem v druháku. To mi taky pomohlo zvednout si sebevědomí. O euforii z úspěšně složených zkoušek ani nemluvím.

Dokázala jsem za pomoci přítele zjistit pravdu o své minulosti. Jsem adoptovaná. Máma už není a nikdy adopci nepřiznala. Táta zase ve zlosti řekl věci, díky nimž jsem začala jednat. Moje rodina s tím moc nesouhlasila, ale přítel mě pochopil a podpořil. Potřebné údaje jsem zjistila z matriky a teď už opravdu kdo jsem. Nepotřebuju nikoho kontaktovat, když nikdo dosud nepotřeboval kontaktovat mě. Stačí mi, že vím.

Ještě jedna změna se udála. Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy. Až po ramena. Strašně jsem to jako dítě chtěla, ale naši mi to nikdy nedovolili. Přestože na fotkách z dětství mám dlouhé vlnité vlásky. Kamarádky mi vloni řekla, že by mi to slušelo, tak jsem je nechala růst. Jenže moc jsem se v nich necítila. Když jsem si udělala culík, připadla jsem si jako školačka. Tak jsem minulý týden zašla "na město" a mám zase svoje krátké neposlušně vlnité vlasy.

A to je konec...tá dy dá dy dá ....

21. den - jeden z tvých oblíbených pořadů

Jen jeden? Nemám svoje oblíbené pořady. Ráda se dívám na pohádky všeho druhu, romantické a dobrodružné filmy. Ujíždím na katastrofických filmech. Ale oblíbený pořad? Kdysi to byl seriál Ordinace v růžové zahradě, ale už víc jak dva roky ho nesleduju. Když už mám volno a sednu si k televizi, hledám v programu zajímavý film. Pokud tam žádný není, naladím si dokument o zvířatech nebo o cestování. A když mě nic nezaujme, vypínám bedničku zvanou televize. Buď jdu na počítač, nebo sednu ke knížce, nebo prostě jdu ven. Ráda jezdím na kolečkových bruslích nebo na kole. Oblíbený pořad? Co to je???

20. den - jak důležité je podle tebe vzdělání

Odpovědí na tuhle otázku by mohlo být i to, že jsem ve druhém ročníku kombinovaného studia oboru všeobecná sestra na UP v Olomouci. Jinak řečeno, studuji při zaměstnání.

Bez odpovídajícího vzdělání se obtížněji hledá dobře placená (???) práce.

Netvrdím, že každý by měl mít maturitu, nebo vysokou školu. Ale i tesař, zedník nebo švadlena by měli být vyučeni ve svém oboru, tudíž mít odpovídající vzdělání. Praxe je sice velmi důležitá, ale je postavená na určitých vědomostních základech.

Je dobré vědět a mít všeobecný rozhled. Občas se dívám na televizní soutěž A-Z kvíz a opakovaně žasnu nad vědomostma soutěžících. Je škoda, že spoustu znalosti získané na základní škole postrácíme cestou k dospělosti. Dokladem toho je další televizní pořad moderovaný panem Krampolem Nikdo není dokonalý. Nad některými výroky by jeden občas i zaplakal.

Takže shrnuto a podtrženo, vzdělání je podle mého názoru velmi důležité, ale nezáleží jak vysokého vzdělání dosáhneme.

Malilinká miminka a větší děti

Dnes jsme byly v rámci výuky intenzivní pediatrie na novorozenecké jipce. Pečují tu o nedonošená miminka. Jejich porodní váha je většinou hluboko pod 3000 gramů. Čerstvě narozená dvojčátka měla každá těsně pod 500 gramů. Nebyl to příliš veselý pohled na malinkatá miminka se stařeckými obličejíčky. Těmto dětem chybí podkožní tuk a proto mají tváře "vizáž dospělých". Viděly jsme také několik novorozenců s váhou kolem jednoho kilogramu. Oddělením nás provázela staniční sestra. Z jejího výkladu ošetřování těchto novorozenců bylo jasné, že svou práci dělá s láskou. Trpělivě odpovídala na naše zvídavé otázky. Práce sester na tomto oddělení je velmi náročná. A to nejen po odborné stránce. Ne všechna miminka se podaří "vypiplat" a komunikace s rodiči "potom" asi není vůbec snadná. Všechny nás dojalo, jakým způsobem zde nechají rodiče rozloučit se s umírajícím děťátkem. Pokud je to možné, oblečou jej (bez hadiček) a udělají z něj krásné mimino, které nechají rodičům chovat v náručí. Takových situací není naštěstí mnoho... Převládají ty, kdy se zdravotní stav miminek zlepší a mohou být přeložená na kojenecké odělení nebo přímo domů.

Druhá část výuky probíhala na dětské jipce. Případy nemocných dětí nás vzaly za srdíčko. Tady si člověk uvědomí, jak málo si váží zdraví vlastních dětí. Jak malicherné jsou naše problémy v porovnání s těmi, kterým musí čelit rodiče hospitalizovaých dětí. Zde při návštěvách drží své holčičky a kluky nad vodou, čtou jim pohádky, hrají s nima deskové hry, pomáhají jim snášet nepříjemný pobyt. Když odcházejí domů, jen personál vidí jejich slzy a mnohdy i beznaděj.

Dnes jsme se dověděly o nesmírně těžkém rozhodnutí jedné maminky, která před časem dala souhlas k neresuscitaci svého umírajícího synka. Nechtěla neprodlužovat dál utrpení dítěte, které mělo před sebou jen pár týdnů života a které velice milovala. Statečnost maminky umožnila jejímu chlapečkovi odejít z tohoto světa bez bolesti a utrpení....

Dnešek mi připomněl i druhou stránku povolání zdravotní sestry. Je mnohem těžší být oporou tam, kde není naděje.

19. den - kdy jsi nerespektoval/a své rodiče

Byla jsem na základce, ve třetí, nebo čtvrté třídě. Svůj sešit do vlastivědy jsem půjčila Marušce a ona mi ho nevrátila. Měla ho doma víc jak týden, nebo možná i dýl. Tudíž mi při hodině zase chyběl a soudružka učitelka mi napsala poznámku do žákovské knížky. Já se bála, co na to budou říkat naši a žákajdu jsem schovala a nedala podepsat. Potom ke staré pozámce přibyla nová, taky nespravedlivá. Byla jsem obviněná, že pozoruju klíčovou dírkou soudružku učitelku na wc. Ale já jsem jen dřepěla opřená zády mezi dvěma dveřma obsazených záchodků. Moje smůla byla v tom, že ona jezdila domů autobusem, s nímž cestovali rodiče do práce. Tak se stalo, že jsem při příchodu ze školy měla na okraji novin od táty napsáno, že mám domácí vězení a musím čekat na mámu, abych jí mohla vysvětlit, proč budu mít ředitelskou důtku.

Dostala jsem strach jak hrom. Dodnes si pamatuju, jak mi zběsile tlouklo srdíčko. Táta mi nevěří, toby nepsal takový vzkaz na noviny. Máma bude naštvaná a bude zase křičet. Musím pryč. Ale kam? K tetině do kůlny. Tam se schovám.

Byla jsem opatrná a šla jsem ze zahrady, tak aby mě tetina neviděla. Přelézt plotek nebylo nic těžkého. V kůlně - na mlatě stály staré stroje na orání a vláčení. Nebylo nic jednoduššího se mezi nimi schovat.

Máma mě tam hledala, byla strašně rozčilená a vyhrožovala výpraskem, jestli nevylezu. Byla jsem vystrašená a nevylezla jsem. Ona za chvíli odešla. Vydržela jsem se schovávat spoustu hodin až do večera. Setmělo se. Začalo mi být zima. Na mlatě to začalo šustit, skřípat a pištět. Bála jsem se. Potom tetina odvázala oba psy. Dělala to vždycky na noc. Zamkla vrata a pustila je volně běhat po dvoře. No a oni začli štěkat u vrat kůlny. Máma tou dobou byla zase u tetiny a byla vystrašená možná víc než já. Výprask se nekonal. Sevřela mě do náruče a odnesla ke kamnům zahřát. Hrozně jsem plakala a ona taky. I dnes pláču, když to sepisuju. Jak to dopadlo? Tu ředitelskou důtku jsem nakonec dostala a křivda z ní je ve mě dodnes. Maruška sešit do vlastivědy donesla, ale soudružka učitelka si pořád myslela, že jsem se na ni koukala, jak čůrá...

18. den - v co věříš

Nejsem věří v pravém slova smyslu. Snažím se věřit v sama sebe. Občas mi to nejde, ale nevzdávám to. Nepopírám, že něco mezi nebem a zemí je. Existují záhadné, nevysvětlitelné jevy. Já sama jsem trochu pověrčivá, ale přesto moje šťastné číslo je 13. Neopovrhuju těmi, co věří v Boha, Aláha a podobně. Dost jsem o víře četla. Hlavně o křesťanství. Psala jsem seminární ráci o rozdílech v kultuře mezi židy a muslimy. Dověděla jsem se při tom velice zajímavé věci.

Každý člověk by měl v něco věřit. Říká se přece věř a víra tvá tě uzdraví. Je to moudré a velice pravdivé.

17. den - tvé úspěchy a neúspěchy za poslední rok

Úspěchy a neúspěchy? Začnu tím horším. Podařilo se mi někdy až příliš přímým jednáním popudit proti sobě pár lidiček v práci. Nejsem taktik a musím se v tomto ohledu učit. Taky se mi povedlo jednou obelstít manžela a na to njesem vůbec pyšná. Jenže kybyh mu řekla pravdu, tak syn ztratí i tu poslední špetku důvěry, co k němu má. Zní to divně, že? Ale ať jsme to probírali z kterékoliv strany, syn prostě potřeboval pomoc a on by mu ji neposkytl. Zahrnul by ho jako obvykle výčitkami, o pomoc by se nechal hodně dlouho prosit a stejně by jí poskytl děsně maličko. Manželovi jsme pravdu řekli, jen jsme si některé podrobnosti nechali pro sebe. Dnes bych to udělala jinak, ale stalo se.

Teď ta lepší stránka mého já. Víc a víc jsem zdatnější v asetrivitě při jednání s nadřízenými. A nese to své pidiplody. Taky ve škole se mi docela daří. Je to dost obtížné, po práci ještě sednout nad skripta, učebnice a sešity a ten Mont Everest informací dostat do stárnoucího mozku. Jak řekl klasik, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Když tak občas poslouchám v práci (a nejen tam) příběhy lidí kolem sebe, jsem vděčná za cokoli kladného v mém životě. Za to, že se starší syn snaží přijet každý měsíc na pár dnů domů, že mě ten mladší má v přátelích na FB a nechává mě nahlídnout do svého soukromí (nezneužívám to!), že mi manžel zavolá jen tak uprostřed dne, že mám přátele kterým nejsem lhostejná (a kteří nejsou lhostejní mě), a v neposlední řadě, že jsme všichni zdraví. Od zdraví se to odvíjí a tom už bohužel vím své...

16. den - tvůj názor na mainstreamovou muziku

Ještě že vymysleli google. Ale stejně si vůbec nejsem jistá, jestli opravdu vím, co do mainstreamové hudby patří.

Tak zkusím tuhletu Carly Rae Jepsen a Call me maby. Je melodická, líbí se mi. Lady Gaga a Bad Romance, mám na přehrávači a jezdí se mnou na bruslích a na kole. Stejně jako Katy Perry a její Hot n Cold mám ráda. Chytlavá melodie mě nutí do rytmického pohybu a to mi při sportu vyhovuje. One Direction mi taky sedí, jejich What Makes You Beautiful mi samo roztančí nohy:-) Přitom mám nejvíc ráda rock a klidně i metal :-)

Zato Justin Bieber ani Miley Cyrus mi tedy k srdci opravdu nepřirostl, jejich písničky nejsou můj šálek kávy.

Popravdě moc tomu co je či není mainsteam nerozumím. Některé písničky "odrhovačky" se mi docela líbí, jiné nemám ráda.